Ahoj přátelé! Zkouškové už mám úspěšně za sebou a můžu tedy s chutí postoupit do letňáku (letního semestru). Úplně nevím, co od toho čekat, ale nechám se překvapit. Nepříjemnou zprávou je fakt, že musím přes léto plnit individuální praxe, takže nějaká větší dovolenka asi neprojde. Tak alespoň malou formou útěchy byla možnost se vrátit zpět v čase a zavzpomínat na krásné chvíle, které jsme zažili při našem putování po rakousko – italském pohraničí. V prvním díle jsem se rozepsal o prvních 4 dnech a dnes se rozepíšu o zbylých 6, které nám zbývají. Jdeme na to?
Den 5
Ku spokojenosti nás obou jsme se snažili jednotlivé dny prokládat různě náročnými aktivitami. Jeden den nás čekal výšlap a druhý den naopak jen nějaké „válečky“ u vody. Když jsme tedy včera courali kolem Tre Cime, tak nás dnes čekala pohodička u jezera.
Ledové i v srpnu
Při jednom přejezdu z jiné destinace nás cestou zaujalo poměrně velké jezero (třetí největší v Jižním Tyrolsku) a shodli jsme se, že bychom se sem chtěli později vrátit. A jelikož víme, že ne všechna italská jezera jsou vhodná ke koupání (pod pokutou), tak jsme předtím sedli k netu a pátrali, jestli je možné se zde koupat (i s paddlem). Možné to naštěstí je a my si pro dnešek vybrali jezero, které je opět cca hodinku autem od Obertilliachu a nachází se za nebo před (zaleží jak jedete) horským průsmykem Passo Di Stalle, který dělí rakouské území od toho italského. Další indícií k rozluštění je informace, že v docházkové vzdálenosti (po krásně upravené stezce) se nachází i biatlonová aréna Südtirol. Už víte?
Nebudu už dlouho napínat a prozradím Vám, že dnešní volba padla na Lago Di Anterselva. I v době naší návštěvy bylo jezero opravdu velmi studené (proto jsme se ani nekoupali) a každá potenciální chyba v podobě nedobrovolného pádu, z paddlu se rovnala velice intenzivnímu a nepříjemnému šoku. Okolí jezera, a samozřejmě i celé jezero s modrou hladinou, je velice krásné, neboť se nachází v údolí a je tedy ve 360° obklopené horami. Hned u jezera je restaurace, malý kiosek s výborným kafem a středně velká travnatá plocha, kde se dá roztáhnout deka. Vše ostatní si musíte donést. S parkovaním se to má tak, že buď chytnete flek u jezera (asi 15 míst) a nebudete nic platit, nebo se přesunete k aréně a tam se už stání platí (max. 8 €). Proto jsem si také prošel i výše zmíněnou stezku, jelikož jsem se vracel z arény zpět k jezeru. 🙂
Den 6
Jelikož jsme se včera relaxovali u vody, dnes byly na programu hory. A my se rozhodli vyrazit na Pět Věží nebo-li Cinque Torri. Po zkušenostech z Tre Cime jsme vyrazili velmi brzy a kolem 8 ráno jsme už parkovali u lanovky Seggiovia. Zde je parkování bezplatné a jde o perfektní výchozí bod, pokud chcete na vrchol lanovkou za cca 20 € (13€ online), nebo zvolit variantu jako my a jít pěšky. Trasa je krásně značená a vede po červené stezce.
Trek už bych přiřadil k těm náročnějším, protože musíte nastoupat výškové metry po sjezdovce, která je místy zabahněná po kotníky, klouže a vede přes úzké cestičky s kluzkými kameny. Dobré je, že po chvíli jsme obklopení lesem, takže i v horkém dni je výšlap příjemný. Jak stoupáme výše a výše, pomalu se ukazují jednotlivé scenérie a my zcela jistě zapomínáme na jednotlivé útrapy, které jsme absolvovali na začátku. Na své si tu kromě turistů přijdou také (horo)lezci, neboť každá z Pěti Věží nabízí spoustu cest ke zdolání svého vrcholu.
První světová válka
I Cinque Torri je bohaté na historické záznamy o napjatých vztazích mezi Itálií a Rakouskem v období První světové války. Mrazí mě při představě, že sem vojáci museli ručně vynosit veškeré zázemí, munici, celé dělostřelecké baterie a nespočet tun trhavin (kvůli v té době nefunkční lanovce). K tomuto a dalším strategickým důvodům je okolí Cinque Torri doslova „prošpikované“ úkryty a zákopy, které byly opět ručně vybudované. Za tímto účelem je zde také vyznačený okruh se skanzenem s palebnými pozicemi, který věrně kopíruje jednotlivé objekty dle historických dokumentací a je doplněný tabulemi s detailnějšími informacemi o této době.
Den 7
Už nějakou chvíli do Naty „hučím“ ať s semnou jde na východ slunce. A pro někoho, kdo je spíše noční sova, než ranní ptáče je taková oběť doslova neskutečná – to musí být láska! Nicméně, nyní se mi jí podařilo skutečně přemluvit a my společně mohli vyrazili na Golzentipp (2317m), který leží hned za ubytkem. Ještě, že jsme vyráželi za tmy. Naty má totiž strach z výšek a kdyby 100% viděla co jí na trase čeká, tak je dost možné, že by nikam nešla. 🙂
Uvědomuji si, že mám zase na pár let vystaráno a i za tu cenu, že jsem si cestou vyslechl pár přezdívek, mám radost, že nám podmínky krásně vyšly a mohli jsme u toho být spolu. Odpoledne už bylo takové volnější, jelikož jsme se toulali po vrstevnici, pak jsme se na chvilku natáhli u uměle vybudovaného jezírka a v okolí Golzentipp Bahn zkoumali dětskou stezku s několika herními zastávkami. Pozdní odpoledne jsme už trávili jen nákupy a vyrazili pokoupit nějaké suvenýry.
Den 8
Vzhledem k tomu, že tyto dva poslední dny byly ve znamemí šlapání někam k vrcholu, tak dnešek „musel“ být ve znamení válečky u vody. V klidu jsme se tedy vyspinkali, dali jsme si dlouhou snídani na balkónku a pozvolným tempem vyrazili ven. Aby bylo naše zvyšování kondice zaměřené i na horní polovinu těla, byla zde opět podmínka – možnost paddelboardu a koupání. V předstihu jsme si vytipovali několik jezer, které splňují naší podmínku a jedno z nich je také Tristachersee, které se nachází přibližně 45 minut od Obertilliachu. Jeho teplota v letních měsících stoupá až ke 24°C a oproti nedávno navštívenému Lago Di Anterselva bylo toto jezero skutečný bazének. Buď můžete využít placeného areálu s travnatým přístupem do vody, skákací věží a několika stánky s jídlem nebo můžete jít kousek dál za areál a najít si svojí soukromou oblázkovou plážičku.
Den 9
Pomalu, ale jistě se blížil konec naší dovolenky. Ale ještě jeden den nám zbýval. A ten jsme završili návštěvou dalšího vrcholu. Během našich cest do Itálie jsme projížděli několikrát kolem a shodli jsem se, že by byla škoda ho nevidět. Na oplátku, že s semnou Naty šla na východ slunce, tak já dnes jel nahoru (na horu) lanovkou. Doufám, že i Naty si teď uvědomuje, že má na pár let vystaráno a do kopce budeme zase chodit jen pěšky. 🙂 Závěřečná návštěva se týkala hory se jménem Monte Elmo či Helm (2433m), která se nachází na hlavním hřebeni Karnských Alp, kousek od města Sexten, tedy na pohraničí rakousko – italském. Nenechte se zmást, není to jako u nás. Od konečné lanovky k samotnému vrcholu to ještě nějaký kousek je. Ale i zde je fantastický 360° výhled a i tady najdeme zbytky vojenského opevnění z let 1915 – 1918.
Pokud jste dočetli až sem…
…tak Vám moc děkuji za Vaší pozornost. Doufám, že se Vám naše dvoudílná série líbila a třeba inspirovala k návštěvě některého z uvedených regionů či konkrétních míst. Já jsem velice rád zavzpomínal na krásné chvíle, které jsme zde zažili a doufám, že se sem ještě někdy podíváme. Dávejte na sebe pozor a těším se, až se zase setkáme u dalšího článku. Mějte se fajn!
Honza
P.S. Ještě sem přiložím dodatečnou ochutnávku fotek
