Dneska bych se s vámi rád podělil o svou cestu k prvnímu ultramaratonu – a to ne ledajakému. Mluvím o Beskydské sedmičce, legendárním závodě přes sedm (nebo vlastně devět) vrcholů Beskyd. Celková délka trasy je 101 kilometrů, ale oficiálně se počítá jen sedm vrcholů, protože dva z nich mají méně než 1000 m n. m. Co si budeme povídat, ty nohy bolí stejně.
O účasti na tomto závodě jsem snil už pár let, ale vždycky do toho něco vlezlo. Loni jsem ale konečně začal víc běhat, trávit víc času v horách a řekl si: „Teď nebo nikdy.“ V listopadu jsem tedy napjatě sledoval odpočet na stránkách závodu a čekal na spuštění registrace. Ta bývá pryč během pár minut. Vyplnil jsem přihlášku doslova během vteřin – a pak mi začalo docházet, do čeho jsem se to vlastně pustil.
Začal jsem si klást otázky: Jak se na to připravit? Co všechno budu potřebovat? Kde začít? Jasné bylo jen jedno – musím běhat víc, pořídit si nové boty, vyzkoušet doplňky stravy a ideálně i zhubnout.
Nikdy předtím jsem se na takovou výzvu nepřipravoval, takže jsem začal číst články, sledovat videa, sbírat tipy a recenze. Postupně mi ale došlo, že každý běžec je originál – co funguje jednomu, nemusí sedět druhému. Nakonec jsem si musel najít svou vlastní cestu.
Jako správný začátečník jsem měl klasický přístup: uběhnout co nejvíc, co nejdál. Bohužel jsem se moc nesoustředil na techniku, což byla chyba. Časem jsem pochopil, že u ultramaratonu nejde o rychlost, ale o vytrvalost. A že velkou část závodu prostě půjdu pěšky.
Dalším důležitým tématem bylo stravování. U takové zátěže je nemožné fungovat bez pravidelného doplňování energie – jenže když se člověk zastaví a začne jíst, tělo začne odpočívat a návrat do tempa je pak těžký. Jedinou zkušenost jsem měl s produkty známé značky, kterou najdete skoro v každém nákupáku (ano, mluvím o Nutrendu). Četl jsem, že se žaludek musí naučit přijímat energetické gely – a byla to pravda. První pokusy končily nepříjemnými pauzami a zvuky připomínajícími jelena v říji.
A zatímco jsem zkoušel gely, ladil výbavu a běhal, úplně jsem zapomněl na hubnutí. Přitom každé kilo navíc znamená kilo navíc na 101 km. No, moc se mi to nepovedlo. Řídil jsem se aspoň mottem: „Když už ne zhubnout, tak aspoň dobře vypadat.“ Nové boty, nové hůlky, nové kraťasy – to přece musí běžet samo! Hlavně aby bylo všechno pohodlné, protože v tom strávím minimálně 20 hodin.
A tak ubíhal čas, tréninky se střídaly s krizemi i malými vítězstvími, až se najednou přiblížil den D. Do startu zbýval týden.
A jak to celé dopadlo? Jak probíhal samotný závod? Co všechno jsem prožil a co bych udělal jinak? To si nechám na příště. Teď totiž sedím na vrcholu Lysé hory, slunce pomalu zapadá a já si užívám chvíli ticha před dalším dobrodružstvím. Tak zatím ahoj – a těším se na vás u dalšího článku!
Jirka Erban