Ahoj přátelé! V první řadě bych se Vám rád omluvil za nezvykle dlouhou pauzu mezi jednotlivými články. Na „stará kolena“ jsem se totiž rozhodl, že si dodělám vysokou školu. Kdyby snad někoho zajímalo jaký obor, tak všeobecnou sestru. A ačkoliv je to k nevíře, tak mě studium v kombinaci s plným úvazkem v ÚVN Praha celkem zaměstnává a ostatní aktivity jdou bohužel trochu stranou. Ale jak se říká, „voják si nestěžuje, voják plní rozkazy“ – chtěl jsem to, tak to mám. 🙂 Není to o tom, že jsem se upsal i vojákům, jen si připravuji půdu, protože v článku se objeví několik zmínek o vojácích.
Dolomity nebo nevím!
První varianta se kterou jsme na začátku pracovali, bylo navštívit vybrané kempy v Dolomitech, ale trochu jsme narazili. Už dva měsíce před naším termínem bylo totiž vše beznadějně vybookováno, takže pozor na to – to jsme opravdu nečekali (ne, jak to říkával božský Kája). Zároveň Naty odmítla jet na blind a nějaký kemp sehnat až na místě. Takže jsme zvolili jiný postup.
Obertilliach
Od naší poslední větší dovolené, která byla po krásách Slovinska a Tyrolska jsme se zároveň domluvili, že budeme bydlet někde napůl cesty a na výlety budeme dojíždět. Naty docela náhodou našla romantické, nově zrekonstruované a zároveň strategicky umístěné ubytovaní na statku u jednoho (místního) staršího páru. Elektronická komunikace byla perfektní, protože tu spravuje jejich dcera a ta umí i anglicky, osobní komunikace už byla slabší, protože naše němčina stojí za starou belu. 🙂 Ale manželé Klammerovi jsou velmi mílí a ochotní. Obertilliach je malá vesnička se 714 obyvateli na území východního Tyrolska a zároveň také nedaleko italských hranic. Z Prahy se sem dá autem dostat za necelých 7 hodin. Strategická pozice i proto, že hned nad ubytkem je menší supermarket, pod ním malá pekárnička a 10 minut autem je benzínová pumpa. To vše doplněné výhledem z balkónu na východní stranu hor.
Den 1
Jelikož jsme byli ještě trochu pomuchlaní z cesty, rozhodli jsme se, že se vyplácneme někde u vody, Naložili jsme do auta paddelboardy a vyrazili směr Weißensee, které leží cca 90 minut autem od Obertilliachu. Je tedy ledovcového původu, což zaručuje kříšťálové čistou vodu s až kýčovitým, blankytně modrým odstínem hladiny. Zároveň se jedná o nejvýše položené jezero (z těch větších) v Korutanech, což je zárukou chladnější vody, ale v den naší návštěvy bylo opravdu horko a tak bylo koupání velice osvěžující záležitostí. Našli jsem si místečko na písčitém břehu, roztáhli deku, nafoukli paddly a oddechli si – dovolená může opravdu začít.
Den 2
Dalo by se říct, že jsme byli už odpočatí a já chtěl ukrojit první metry z okolí. Volba padla na nedaleký Tilliacher Joch / Forcella Dignas (2090 m). Hike je to krásný a nenáročný, který ovšem demonstruje napjaté vztahy mezi Itálii a Rakouskem v období válek. Nicměně, rychlou změnou počasí může být nebezpečný, což se nám také přihodilo. Cestou nahoru bylo polojasno a příjemné chladno, takže jsme poklidně stoupali vzhůru. Vylezli jsme na Porzerhütte a už začlo vyrazněji foukat, tak jsme vylezli ještě kousek na planinku mezi hřebeny, jelikož jsem „musel“ vidět zbytky opevnění, které tam zbylo.
Mažeme dolů
Po pár minutách na vydýchání, několika rychlých fotkách a sondě nejbližšího okolí jsme věděli, že musíme zmizet. Obloha se zátahla do černé a my věděli, že tady nahoře bude Mordor. Svižnějším krokem jsme tedy vyrazili dolů. Nebudu lhát, když řeknu, že nás to vypláchlo jak dlouho nic. Naštěstí nás to chytlo zhruba v polovině cesty domů, takže úzké pěšinky a kluzké kameny jsme měli již za sebou.
Ale cestou dolů jsme potkali místní horskou službu jak letí (napřed auto) a pak i vrtulník do míst, kde jsme před hodinkou byli i my. Zvláštní pocit. Když jsme odcházeli, byl jsem si stoprocentně jistý, že jsme na vrchu jen já s Naty. Bohužel jsem nedohledal co se stalo, tak doufám, že nic vážného. Každopadně, jak jsme slezli do údolí, tak se obloha jak lusknutím prstu vyčistila a opět bylo azuro. Za charakteristického čvachtání jsme se dokodrcali domů, kde jsme potkali Gabi (paní Klammerovou), ta nás politovala, z toho soudím, že jsme vypadali asi hodně zoufale a dala nám alespoň nějaké staré noviny na vysušení bot.
Den 3
Na dnešní den jsme měli naplánovaný celodenní výlet do jedné osady zvané Jagdhausalm. Ta se nachází na východním konci údolí Defereggen ve Vysokých Taurech, a přibližné výšce 2009 m.n.m. Tento NP je velice cenným zdrojem kulturního bohatství a jeho chod je podporován, jak ze strany vlastníku, tak zároveň i státní správou. Mimo to je také zapsán na seznamu UNESCO a přezdívan „malý Tibet“. Najdeme jej opět cca hodinku a půl cesty autem z Obertilliachu. První dokumentace pochází z roku 1212 a v té době jej tvořilo 6 farem. Současná podobá čítá 16 kamených domů. Během současného století došlo k jisté modernizaci a rok 2008 byl klíčový pro vybudovaní lokální elektroinstalace a 200m dlouhé kamenné zdi. O dva roky později byl vystavěn ještě přívod pitné vody, což usnadnilo rekonstrukci kamenných domů.
Nezdá se to, ale opravdu nám to vydalo na celý den. Samozřejmě jsme nikam nechvátali, ale okolí bylo opravdu kouzelné a neustále bylo na co koukat. Cesta z parkovistě k osadě je nějakých 7 km po štěrkové cestě, jen sestup k samotné osadě je po takové užší pěšince, tak na kočárek nic moc. S nosítkem už by neměl být žádný problém.
Den 4
Na tento den jsme měli naplánovanou první velkou ikonu tohoto pohoří. Když se řekne Dolomity, většině určitě hned naskočí Cinque Torri a Tre Cime di Lavaredo. Druhý jmenovaný skalní útvar byl přesně tím cílem pro dnešní dobrodružství. Ve všech průvodcích, které jsme do té doby měli k dispozici, se uvádí, že příjezd v 8 ráno je ideální. Buď byli všichni natěšení jako my nebo se jednalo o shodu dalších faktorů, každopádně už takhle ráno nebylo možné dojet na parkoviště přímo pod pohořím. A museli jsme tedy zaparkovat o cca 4km níže v Misurině, kde jsme chytli předposlední místo, další parkoviště už byla v nedohlednu. Když jsem pak viděl tu frontu, která čeká na shuttle bus (pro zvládnutí náporu turistů je zřízená kyvadlová doprava, která se platí), navrhnul jsem, zda bychom nemohli jít pěšky. To se poněkud minulo účinkem, takže o dalších 45 minut později vyrážíme shuttlem směr Tre Cime. Znáte to „já chtěl psa a přítelkyně kočku – máme doma kočku.“ 🙂 Hned na startu okruhu je to turisty hodně nahuštěné, ale v prvních vršcích a zatáčkách se to zase trochu rozředí. Výhledy jsou ale naprosto famózní a ten den nešlo udělat vysloveně špatnou fotku.
…pokračování zase přístě.
Doufám, že se Vám první část našeho dovolenkového tripu líbila a budete se těšit na druhý díl, který se pokusím zpracovat v nejbližší možné době. Jelikož mám teď zrovna zkouškové, tak musím bohužel svou pozornost věnovat ( s mírnou nechutí 🙂 ) i jiným směrem. Budu se na Vás těšit. Mějte se fajn a opatrujte se!
Honza