Po dvou dnech na nohách jsme za sebou měli první pořádné převýšení, Hajabačku, Cabanku i dlouhý pochod až do tmy. Třetí den nás čekaly Kremnické vrchy, Skalka, nová útulňa Sklené a pak rozhodování, jak zvládnout čtvrtý den, který nám měl otočit celou etapu vzhůru nohama. A taky otočil.
Den 3 – útulňa Cabanka → útulňa Sklené
31,8 km | +951 m | cca 8 hodin | Odkaz na trasu
Z Cabanky jsme pokračovali dál přes Kremnické vrchy, čekal nás další celodenní pochod.
Po čtyř kilometrech jsme dorazili na Skalku. Zastavili jsme se v podniku Skavinka, dali si oběd, pivo a mezitím dobili powerbanky. K tomu se otevřel i hezký kruhový výhled na okolní hory – ideální pauza. Jen jsme ještě netušili, že tohle pivo bude na zbytek dne poslední. Za Kremnickými Baněmi jsme narazili už jen na zavřený obchod v Kunešově – a tak jsme si museli vystačit s tím, co jsme nesli v batohu. Zastávku jsme udělali u místa Medvědí pramen, kde jsme doplnili vodu. Po zbytku dne už to byl spíš pochod na autopilota – krok za krokem, bez velkého povídání.
Cílovou destinací byla letos nově postavená Útulňa SNP Sklené. Byla nádherná – v patře místo pro zhruba pět lidí, ale my jsme se rozhodli rozložit karimatky na lavičkách s výhledem na louku. Největším překvapením byl fotovoltaický panel, takže jsme si mohli dobít veškerou elektroniku do plna.
V útulni jsme potkali dva SNPčkaře – jednoho z Mikulova, který další den pokračoval opačným směrem, a byl tam také Lado, skoro sedmdesátiletý pán, který si trasu postupně prochází po etapách. Tuto část začínal stejně jako my v Donovalech, jen o den dřív. Po setmění jsme zapálili oheň v ohništi před útulnou a chvíli poseděli – teplo, klid a historky z cest. Do spacáků jsme lezli s pocitem, že tohle je zatím nejlepší místo na spaní celé etapy.
Den 4 – útulňa SNP Sklené → Jasenovo
21,9 km | +530 m | cca 5 hodin | Odkaz na trasu
Ráno jsme vyrazili ze Skleného s ambiciózním cílem – dojít až na Fačkovské sedlo. Bylo to 37 kilometrů a přes 1300 výškových, takže plán znamenal příchod za tmy nebo spaní někde na divoko. Motivace nechyběla, síly zpočátku taky ne.
Po pár kilometrech jsme minuli Jožkovňu – místo, kde se dá přespat. Trochu jsme doufali, že tady ulovíme aspoň nějakou dobrotu na morál. Nikde ale nikdo, takže jsme pokračovali bez dopingu.
Ráno bylo nádherné, cesta se střídala mezi lesem a loukami na sluníčku. Všude kolem maliny, ideální medvědí podmínky – a čerstvé stopy v blátě i výkaly nám potvrdily, že tu nejsme sami. Zvýšili jsme hlasitost zpěvu a pokračovali dál.
Lado nám byl pořád v patách, i když tvrdil, že jde “na pohodu”. Já jsem začal cítit namoženou achilovku a kolem třináctého kilometru jsme dali delší pauzu. Tam jsme řešili varianty: buď dotáhnout Fačkovské sedlo za cenu nočního pochodu, nebo sejít z trasy do vesnice Jasenovo, kde byl obchod a hospoda. Stan by šel postavit někde za vesnicí a ráno bychom se vrátili zpátky. Nakonec vyhrála druhá varianta – pohodlí, jídlo a pivo.
Díky tomu jsme nemuseli nikam spěchat. Pod Vyšehradem jsme si dopřáli další dlouhou pauzu, kochali se výhledy a počkali i na Lada, který nás nakonec dohnal. Vyšehrad byl posledním větším stoupáním dne.
Po příchodu do Jasenova jsme se s Ladom rozloučili – nasedl na autobus a ukončil tak svou etapu. My jsme zamířili do hospody, kde jsme potkali partu dalších SNPčkařů. Mezi nimi byla i Makovica, která nám prozradila, že spí na místní faře – a že je tam volno i pro nás. Sprcha, střecha nad hlavou a možnost přeprat a usušit věci rozhodly. Večeře v podobě pizzy, pivo (tohle hikerské palivo prostě funguje) a nakonec večerní posezení v altánku se zbytkem party. Den, který měl být o výkonech, se proměnil v pohodové zpomalení. A nakonec to sedlo přesně tak, jak mělo.
Závěr
Čtyři dny za námi, další dva před námi. A i když jsme se původně chtěli držet striktního plánu, Jasenovo nám ukázalo, že občas je nejlepší zpomalit, dát si pivo a nechat věci plynout.
V další části projdeme nejhezčí úsek celé trasy — přes Strážovské vrchy až do Čičman a nakonec do Horné Poruby. A že to stálo za to.
