25. 10. jsme s Kubíkem a jeho tátou vylezli na Preiner Wand v pohoří Rax Alpe, „déčkovou“ ferratou Hans von Haidsteig. Jde o moc pěknou trasu s krásnými výhledy. Není fyzicky náročná a nám dohromady celý výlet s nástupem, lezením i cestou k autu trval asi pět hodin. Na nástupním místě bylo docela vtipné, že jsem z „ferraťáku“ ještě odtrhávala visačku, protože byl úplně nový. 😀
Na „prsák“ (hrudní úvazek) jsme se vykašlali, protože jsme zapomněli, jak se váže, a nechtělo se nám s tím zdržovat. (Ale dělejte, že tuhle informaci jste přehlédli.)
V polovině trasy Kuba ztratil hodinky. Najednou zkrátka zjistil, že je nemá. Za námi lezli ještě nějací lidé, tak jsme volali, jestli tam náhodou nějaké nenašli. Což by mi přišlo jako velká haluz – na klasické cestě by to nebylo nic neobvyklého, ale když vám něco odletí na skále, může to zapadnout úplně kamkoli, klidně i mimo trasu. Nicméně po chvilce pán zavolal, že něco má. A ano – našly se.
26. 10. Ti dva blázni vybrali ferratu ÖTK-Klettersteig – D/E. Jak už asi bývá zvykem, začátek je snad schválně dělaný jako „síto“ a bylo velmi náročné se dostat přes prvních pár metrů. Dole se chystal nějaký pár, ale poslali nás první. I Bobor (Kubův táta) měl co dělat, aby se dostal přes úvodní úsek. Mezitím přišel dolů starší pán a už na nás koukal. To nemám ráda. Cítila jsem se pod tlakem a ten úsek byl pro mě vážně „hnusný“.
Plný pochyb se ten pán ptal Kuby (který byl nejníž, protože šel jako poslední), jestli je to pro mě v pořádku a že si rozhodně nemyslí, že to zvládnu. To mě naštvalo a nakoplo – řekla jsem si, že i kdybych se měla vysílit, tak ten úsek přelezu. Ego zpropadené. 😊
S rukama na kaši jsem počkala na bezpečnějším místě, abych šedivého pána v letech pustila před sebe. (Hajzlík. Má být doma v papučích a sledovat Ulici, a ne ztrapňovat „mladé“ hvězdy. 😀 Cítila jsem se jak blbec.) Nicméně vím, že hory a podobné aktivity nejsou soutěž, a tak jsem s pokorou pokračovala dál.
Byl tam ale další nepříjemný úsek a já začala chytat paniku. Té vůbec, ale vůbec nepomohly loužičky krve a cákance, které jsem při lezení nacházela. Zakřičela jsem někam na horu na Bobra (táta od Kuby, kdo si to ještě nepamatuje) a ptala se, zda je v pořádku. Nechápal, co po něm chci a proč by mu mělo něco být. Dobře tedy, tak buď byl někdo před námi zraněný, nebo Bobor mlží… anebo o tom ani neví. (Můžete si v duchu tipnout, jak to tedy opravdu bylo.)
Nakonec jsme to nějak vylezli. Nevím, zda má vůbec smysl zmiňovat, že ten děda, co nás předběhl, to vylezl, seběhl dolů… a dal si to znovu. Podruhé, když mě přelézal, už se na mě zubil a ukazoval palec hore. (Tak díky. 😀 )
Zranění samozřejmě patřilo Bobrovi, ale v tom adrenalinu ani nevěděl, že si rozbil holeň. Nahoře jsme dali kafe, limonádu a zbití jak psi jsme sešli turistickou trasou dolů.(Už tam byly jen žebříky.) Při cestě nás chytil slabší déšť. Večer jsme se šli ještě projít po Payerbachu, kde jsme byli ubytovaní. Před spaním jsme hráli deskovky a pak s Kubovým tátou porovnávali, kdo má víc modřin a podlitin od ocelového lana. Ale myslím, že s tou dírou v holeni vyhrál. Nakonec tam má totiž tři stehy. 😀
27. 10. Po vydatné snídani jsme šli už všichni (Kubův synovec i maminka) na pětikilometrovou procházku kolem řeky Schwarza v lokalitě Hirschwang. Ta mohla být úplně normální, kdybychom ji nezakončili otužileckým koupáním v ledové řece. 😀