Začátek dobrodružství
Konec listopadu, hory už bílé a předpověď slibná – ideální čas na zimní přechod na sněžnicích.
Píšu si s Davem, kamarádem z kurzu horských průvodců, že bychom mohli něco podniknout. Dáváme hlavy dohromady, kontrolujeme sněhové a lavinové podmínky u nás i na Slovensku – a nakonec vítězí Nízké Tatry.
Já tam ještě nebyl, jen ve Vysokých, takže jsem zvědavý a natěšený. Dave je tam doma – zná je z léta i ze zimy, doslova „jako své boty“. Přidává se k nám i jeho kamarádka Žanet, zkušená trekkerka.
Lavinová předpověď je na stupeň 2, takže riziko není vysoké, ale vybavení (pípák, sonda, lopata) bereme samozřejmě s sebou. Počasí? Stabilní – jasná volba vyrazit.
První noc v horách
Autem jedeme do dědiny Korytnica, kousek od Donoval. Odtud vyrážíme noční krajinou pod hvězdami směrem do přístřešku v Hiadelském sedle. Cesta má něco přes 5 km a 300 metrů převýšení. Sníh je tvrdý, zmrzlý, ideální na začátek.
Po dvou hodinách dorážíme k přístřešku. Bohužel svým nadšením budíme dvě holčiny, které už spaly. Omlouváme se a ptáme se, jestli se můžeme přidat – přístřešek má totiž i horní patro, kde je bezpečněji, kdyby náhodou kolem procházel nějaký hladový „chlupáč“.
29. 11. 2025 – Výstup na hřeben
Budíme se před východem slunce. Vaříme čaj, snídáme, kontrolujeme lavinové pípáky a vyrážíme vzhůru. Čeká nás prudké stoupání na hřeben – první kilometry dají zabrat.
Trasa měří kolem 17 km, převýšení +1100 / -500 m.
Vrcholky, které nás čekají: Prašivá, Veľká Chochuľa, Latiborská hoľa.
Cílem dne je útulňa Ďurková.
První kilometry jdeme bez sněžnic, ty nasazujeme až ve vyšších partiích. Počasí luxusní – slunce, bezvětří, jen ticho a křupající sníh. Dave jde první, já druhý, Žanet uzavírá stopu. Střídáme se ve vedení, občas to jde lehce, občas je to boj – hlavně v kleči.
Na Prašivé si dáváme pauzu a svačinu. Nejhorší stoupání je za námi. Dál se terén vlní až k Ďurkové – hřeben, jak má být. Tempo držíme stálé. Každý z nás si hlídá energii i komfort. K útulni dorážíme za tmy, kolem deváté večer. Cesta nám trvala téměř 12 hodin. Já si cestou aspoň potrénoval navigaci s GPS ve tmě.
Shodli jsme se, že trasa je nádherná, ale ideální by bylo ji rozdělit do dvou dní. V útulni si dáváme horký čaj a jídlo – a rozhodujeme se přespat uvnitř. Zaslouženě.
30. 11. 2025 – Po hřebeni k Chopoku a Ďumbieru
Po snídani pokračujeme dál po hřebeni.
Cíl: Chopok – Ďumbier – chata gen. M. R. Štefánika.
Po včerejší dřině víme, že to nebude zadarmo, a necháváme si otevřenou možnost skončit už na Chopoku. Ráno je klidné, krok jistý, nálada výborná. Na hřebeni potkáváme jen pár skialpinistů. Hory máme sami pro sebe. Tempo držíme pomalé, ale jisté. K Kamenné chatě na Chopoku dorážíme za západu slunce. Uvnitř si dáváme pozdní oběd a rozhodujeme, co dál.
Do Štefáničky je to ještě asi 5 km, takže buď přespání tady, nebo pokračovat za tmy. Po krátké poradě volíme druhou možnost – pokračovat.
Po zimním tyčovém značení se vydáváme až pod vrchol Ďumbieru. Tam začíná lavinové nebezpečí. Rozhodujeme se obejít vrchol po letní trase – je sice pod sněhem, ale bezpečnější. Cesta je delší, plná propadávání v kleči, ale do chaty dorážíme těsně před zavřením. Dave a Žanet volí nocleh uvnitř, já spím v bivaku před chatou – domluveno s chatařkou.
Závěr
Byly to dva tvrdé, ale krásné dny. Shodli jsme se, že přechod by ideálně zasloužil čtyři dny, a že i při lavinovém stupni 2 je lepší zůstat na hřebeni. Všichni jsme to zvládli bez problémů – Žanet jako naše „zkušební klientka“ a my s Davem v roli horských průvodců.
Nízké Tatry opět potvrdily, že jsou ideální hřiště pro zimní dobrodružství a že i bez velehor může být pocit svobody obrovský.