Jarní prázdniny – pro mnohé vidina odpočinku – pasivního, nebo aktivního. Ale odpočinku. Prostě po třech měsících od Vánoc je už opravdu potřeba načerpat síly! A dvakrát tolik to potřebujete, pokud pracujete s dětma, že? My s mou drahou polovičkou hrajeme divadlo (pro děti) a navíc učíme na ZUŠ (zase děti), takže odpočinek od našich “řvoucích svěřenců” potřebujeme vlastně dvojnásobně. Válení se v gauči není úplně naše oblíbená odpočinková činnost, takže volba byla jasná. Půjdeme na výlet!
A to Výlet s velkým “V”. Musím Vás upozornit, že následující řádky nejsou určeny pro vysokohorské “konzervativce” a zastánce dodržování pravidel.
Budíček ve 4 ráno… (už tady vidíte, že název článku dává za své i v jeho obsahu), snídaně, dělání svačinky pro mě i drahou polovičku a vyrazit do Starého Smokovce ve Vysokých Tatrách vstříc k našemu cíli – Lomnickému Štítu – vrcholu, o kterém si mnozí instagramo-tiktokovo-fejsbůkoví horalové myslí, že je nejvyšší v Tatrách. Mnozí taky předpokládají, že na tento vrchol se musí jít jen lanovkou a pokud pěšky, tak jen v létě – za sucha, dobrého počasí, a hlavně v období, kdy v žlabech není žádný sníh, protože jedině tak to může být bezpečné, protože nehrozí noční můra všech sociálně-síťových čekých “turistů” – lavina… šeredně se v obou případech pletou, ale to my, kteří do Tater vyrážíme často (a navíc máme slovenský původ), moc dobře víme.
Minuli jsme Hrebienok, Obrovský vodopád a Zámkovského chatu – cesta příjemně odsýpala a po svačině jsme se pro nedostatek sněhu (bylo ho tolik že i kdyby lavina chtěla spadnout, byla by jen po vrchní lem bílých ponožek trčících ze sandálů. Rozhodli pro změnu trasy. Původně jsme chtěli Téryho kuloárem, ale po prozkoumání situace jsme s našim horským vůdcem (který horským vůdcem není, a do tater nás bere takřečeno tajně…) zhodnotili, že to raději vezmeme oklikou přes Téryho chatu a Bachledovým žlabem do stejnojmenné štěrbiny a pak krátkým poklusem kombinovaným s lezením a slaňováním) na “Lomničak”. “Vždyť to zas taková oklika není”… – tuto větu doporučuji vrýt do paměti.
U “Térynky” jsme měli za sebou 9 km a 1000 výškových metrů. Byli jsme proti původnímu plánu dvě hodiny ve skluzu, ale beztak jsme to všichni zdařile ignorovali a s upřímnými (možná falešnými… trošku) úsměvy jsme nahodili sedáky, helmy, mačky, namazali se krémem na opalování, vnitřně “jednoročními slzami” (mok vyroben v protikladu ke svému názvu z destilovaných kvašených švestek) a vyrazili kolem Spišského plesa za Pyšný hrebeň k Bachledovu žlebu.
V ústí žlebu jsme byli v 10:00 a říkali jsme si, že za hoďku a půl těch zbývajících 600 výškových metrů a přibližně stejnou horizontální vzdálenost zvládneme. Prostě jsme se viděli už v Bachledově Štěrbině s jednorožčím nápojem v hrdle a pak na Lomničáku.
“Vždyť to náročné už máme za sebou”… – opět vrýt do paměti.
Ledové plochy střídal mělký prašan, který klouzal a vzápětí procházel v prašan hluboký. Občas se mačka do ledu ani nechtěla zaseknout, jindy zas klouzala v mokrém sněhu.
V jednu chvíli kolem nás tekly potůčky roztátého sněhu, ve druhou létali kameny rychlostí kulek. Musím říct, že to nic příjemného nebylo a že to “náročné” jsme měli očividně ještě před sebou. Šel jsem první a prošlapával trasu a v měkkém sněhu udusával “stupačky”, v náledí jsem je pro změnu vysekával. Sil ubývalo a když jsem se kouknul na hodinky tak… Vida! Už bylo po poledni a hřeben v nedohlednu. Touhle dobou jsme u využití původní trasy plánovali být už pod Lomničákem…očividně to “zas taková oklika byla!
Nakonec jsme přece jen s vypětím všech sil kolem 14:00 vyšplhali do štěrbiny, kde nebyla možnost ani pořádně se posadit. Takže “odpočinek” v podřepu se zapřenými nohami a zahákli o cepín nebyl moc příjemný, a závratí jsem trpěl i bez požití jednorožčího očního výměšku.
Z jedné strany kolmý sráz na severní stranu, z druhé padák dolů do žlebu…
A i když se konečně před námi objevil výhled na Lomničák… Radost nám kazily skalní věže, které bylo potřeba přelézt. “Pouhých” 310m před námi na nás z dálky koukali turisti na vyhlídce… “Pouhých” cca 110m výškových byl od nás na dohled cíl. Náš “horský vůdce” vypadal odhodlaně (i přesto, že se těsně po dorazení do štěrbiny málem zřítil zpátky do žlebu… jako FAKT!) Říkal, že se navážeme, a že to nějak zkusíme.
Já z toho však měl blbý pocit. Prostě jsem vnitřně cítil, že to není dobrý nápad. Nešlo o strach, byl to spíš respekt a akutní onemocnění mého sebedestrukčního smyslu. Extrém, který tak miluji, najednou nahradila starost o to, zda to zvládne Nika, zda to zvládne náš horský vůdce a zda to stihneme, než se setmí. Další pohled na tři stometrové vrcholy, které nás dělili od Lomničáku mě ujistil v tom že ne. Kdoví, co nás čeká na opačné straně a seknout se někde tam… to by prostě nebylo vůbec dobré… Naše ego šlo výjimečně stranou a horskému vůdci jsme řekli, ať kdyžtak pokračuje bez nás. Pokračoval, i když se mi to vůbec nelíbilo. A my zahájili sestup.
Ten šel o poznání rychleji než šplhání nahoru a za chvilku nás potěšil i hlas “horského vůdce” který na nás volal asi 100 metrů nad námi. Nakonec se totiž také rozhodl to obrátit. Hlavně kvůli času. Bylo už dost hodin. Takže jsme vážně byli rádi, že jsme řekli včas “dost”, protože bychom tam asi viseli někde doteď (což by asi ještě byla ta lepší varianta). Sestup byl rychlejší a posledních pár metrů žlabu jsme si dokonce sjeli po zadku…
A pak začala ta nejvíc nekonečná cesta tou samou trasou zpět.
Během ní se Nice spustila krev z nosu a ve sněhu to vypadalo, jako by tam někoho zabili 😀 Hrdě prohlásila, že to je rituální oběť místním horám za to, že jsme ve zdraví dole. Očividně to ale nestačilo a tak neúmyslně zanechala i materiální dar horám, protože při běhu ztratila rukavice. Od Velkého Hangu, kde jsme sundali mačky, jsme se totiž rozhodli šlápnout do vrtule a zvolit rychlejší způsob návratu.
Naštěstí jsem je cestou posbíral, páč jsem běžel za ní. Vzápětí jsem jednu u běhu ztratil zase já. To jsem ale zjistil až u Zámkovského chaty. Jelikož nebyli nejlevnější vydal jsem se zpátky, abych rukavici našel. Běžel jsem jen pár metrů a potkal partičku turistů, kteří s ní už z dálky na mě mávali. Cestou ji totiž našla chudinku sirotka vzali s sebou.
Zbytek výletu jsme už jen zpomalovali z rychlosti, Nice odcházely postupně kyčle, kolena, krk, hlava… no zkrátka těch téměř 12 h pohybu, 21 km s cca 1600 m převýšením jsme opravdu cítili.
K autu jsme dorazili se setměním… Přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdybychom šli dál z Bachledovy štěrbiny, jaké zdržení bychom nabrali a jak bychom na tom byli se silami a co vlastně by nás ještě potkalo je možná zbytečné – dobré by to určitě nebylo. Výlet to byl super co do výhledů a náročnosti, tak i do zkušenosti – na pocity, potažmo instinkty by člověk prostě měl vždy dát. Protože není důležité brzy vyrazit, ale včas se vrátit.
Kuba
