Ahoj, jsem zpátky, jak jsem slíbil, s pokračováním mého zážitku z B7.
Týden před závodem jsem začínal být lehce nervózní. Ne však ze samotného závodu, ale z toho, že mě čekaly čtyři dny po sobě v práci – každý den minimálně 13 hodin. Jediný den volna byl pátek, kdy jsem si chtěl trochu odpočinout a pak rovnou vyrazit směr Třinec. Někde jsem četl, že to, co člověk sní v posledním týdnu před závodem, bude jeho palivem na trati. Nevím, jestli je to úplně pravda, ale rozhodl jsem se to zkusit. Dával jsem si pozor, co jím – snažil jsem se nejíst nic nezdravého a soustředit se hlavně na dostatek sacharidů.
Den D
Čtyři pracovní dny utekly jako voda a byl tu pátek. Den D. Rychle sbalit věci, na chvíli si lehnout a vyrazit. Po příjezdu do Třince na mě dýchla ta typická závodní atmosféra – davy lidí, ruch, nervozita, ale i čekávání. Zaparkovat, připravit se a jít na to. Měl jsem velký respekt z puchýřů, takže jsem hned na začátku zalepil šechny prsty a riziková místa na nohou, abych se jim vyhnul. Vazelína, kompresní ponožky – protože kdo maže, ten běží. Nezapomněl jsem ani na podpaží a třísla – prostě všude, kde by mohlo dojít k odření. Do batohu jsem naházel povinnou výbavu, k tomu ještě magnézium, ibalgin, náplasti, kofeinové tablety… a radši i něco proti průjmu, kdyby náhodou. Pak přišlo vyzvednutí startovního balíčku, zatejpování kolen a trapézů, lehká rozcvička a čekání na start.
Start – a je to tady
Atmosféra na startu byla neskutečná. Spousta závodníků, fanoušků, emoce. Těsně před startem mi tepovka vyskočila na 160. A pak to přišlo – startovní výstřel a já si uvědomil, do čeho jsem se to pustil. První kopec, davy fanoušků podél trati, světýlka čelovek vinoucí se do dálky… něco nepopsatelného. Chtěl jsem běžet rozumně, a tak jsem spíš popobíhal na rovinách a z mírnějších kopců, abych šetřil kolena. Na první občerstvovačce jsem doplnil ionťák a běžel dál. Mimochodem, právě množství občerstvovacích stanic (je jich 9) považuju za velkou výhodu B7. Vodu řešit nemusíte, ale doporučuji mít svůj ionťák – já to neudělal a přepil se sladkého.
Krásná a první krize
První delší zastavení přišlo v Krásné. Dám si chleba s hummusem, kofolu, sednu na lavičku… a vedle mě si chlap sundal botu a z půlky chodidla si stáhnul obrovský puchýř. V tu chvíli jsem si gratuloval, že jsem přípravu nepodcenil. V noci byla zima a já se, jako obvykle, dost potil. Měl jsem úplně mokré tričko i běžeckou vestu a byla mi celkem zima. Ponaučení pro příště – náhradní tričko v sáčku je must-have. Možná i návleky na ruce. Po čase se začal ozývat nepříjemný pocit v oblasti třísel. Sáhnul jsem po vazelíně, ale při mazání jsem ucítil pálení. A od té chvíle se to začalo jen zhoršovat. V půlce závodu, tedy v Ostravici, jsem už opravdu trpěl. Při debatách s ostatními jsem zjistil, že nejsem sám. Jeden závodník mi dokonce řekl, že to má tak rozedřené, že si tam musel dát papírový kapesník. U některých to šlo poznat i podle stylu chůze – já tomu říkám „chůze na kovboje“.
Konec bolestí
Smrk byl náročný, ale nejvíc mi dalo zabrat stoupání na Čertův mlýn. Únava se stupňovala, cukru jsem měl v sobě hodně, ionťák přeslazený, žaludek protestoval. A vazelíny už bylo tolik, že mi prosákla přes kraťasy a vytvořila na nich krásný flek – vypadalo to, no, asi si domyslíte… Nakonec už jsem nedokázal pořádně jít ani se dál mazat. Pálení přešlo v ostrou bolest. A tehdy přišlo rozhodnutí, které bolelo možná ještě víc – nepokračovat. Do cíle zbývalo „jen“ 20 km, ale bylo to za hranou. Zpomalil jsem a potkal kluka, co měl poraněné koleno a vybitou čelovku. Přidal jsem se k němu a aspoň mu svítil na cestu. Společně jsme došli na Pustevny, kde jsme to oba ukončili. Tříslům jsem nakonec pomohl náplastí na popáleniny – nic jiného už nepomáhalo.
Závěr? Nelituju
B7 je závod, který vám vezme všechno – ale taky vám hodně dá. Sáhl jsem si na dno, ale nelituju ničeho. dělal jsem chyby, poučil se z nich a věřím, že příště už projdu cílovou bránou. Letošní ročník určitě zvládnu až do konce. Jiná možnost prostě není.
Tak ahoj – a vidíme se na startu!
Jirka
