Laugavegur Trail je nádherná 55 km dlouhá trasa na Islandu, která vede z oblasti horkých pramenů Landmannalaugar do kaňonu Þórsmörk. Trasa je známá svou rozmanitou krajinou, včetně duhových hor, lávových polí, černých pouští, bublajících horkých pramenů a oprávněně je považována za jednu z nejkrásnějších treků. A tak jsme se rozhodli, že se přesvědčíme na vlastní oči. A tady máte zkrácenou verzi našeho cestovního deníku:
1.DEN TREKU:
Ráno v Landmannalaugar jsem posnídala kaši a Kuba “kradené” vločky s proteiňákem z koutku, kde lidi nechávají zbytky. 😀
Uvařili jsme kafe, sbalili stan a vyrazili na trek. Počasí moc nepřálo. Vítr jak blázen, občas déšť. Na 5 km jsme nastoupali 700 m, a to Kuba tvrdil, že je to na celých 21 km. 😀
Na Hrafntinnusker hut jsme dali první pauzu – sušené jídlo za chatkou, kde nám víčko od lahve propadlo mezi prkny. 🙄
Celé to tam vypadalo depresivně, stanovat bych tam nechtěl ani za nic. Navíc tam šíleně foukalo.
Pokračovali jsme nahoru, dolů, nahoru… Ale krajina byla dechberoucí. Viděli jsme vše slibované! Duhové hory, sněhová pole, horké prameny, vodopády… Mobil něco takového stejně nezachytí – to se musí vidět! 💙
Zažili jsme i první brodění ledové řeky – já si samozřejmě smočila kalhoty, tak jsem rychle oblékla “nepromok” abych neprofoukla.
Únava nakonec vyhrála a zůstali jsme v kempu Álftavatn u jezera. Večer byla teplota kolem 2 °C. Poprchalo a my padli do znavení stanu.
Rekapitulace:
Landmannalaugar → Álftavatn = 22,5 km, převýšení 1430 m
2.DEN:
Ráno ve stanu jsme ve stísněných prostorách posnídali kaši a začali se balit… Vše vlhké, špinavé od černého písku a hlíny, ale alespoň nelilo.
U chatky jsme zjistili, že tam chystají nějaké “občerstvovačky. Na vlaječkách stálo: Laugavegurinn – Ultra maraton. Aaaa… takže závod.
Po cca 3,5km jsme došli na chatku Hvanngil, Mezitím tudy začali probíhat první běžci. Pokračovali jsme dál…
Krajina se začala opět proměňovat. Lávová pole a laparitove hory vystřídaly mechem a lišejníkem porostlé kopce a pak nekonečně dlouhá černá “poušť”.
Chvílemi svítilo i sluníčko. Pomalu jsme začali cítit únavu.
Řekli jsme si, že dojdeme k nejbližší horské chatce s tábořištěm. ( Používat slovo kemp – odmítám! Jako byste chtěli říkat Felicii – limuzína! 😀 )
Bolavé nožičky, příjemná atmosféra, sluníčko, společenský stan, splachovací toalety a možnost sprchy – rozhodli! 😀 Zůstáváme v Botnar – Emstrur.
Za svitu sluníčka a bez deště jsme vyházeli vše z batohů. Vyvětrat spacáky… vysušit ručníky, rukavice… A chvilku jsme si jen tak sedli ke stanu a kochali se paprsky… A pak se zatáhlo… 😀
Začali pomalu přicházet další “hajkeři”, tak šel Kuba rychle zabrat místo v přístřeší velkého společenského stanu, kde jsme si uvařili další sušená jídla. Po chvilce se na nás usmálo naše haluzácké štěstí. Do stanu přišli organizátoři závodu s mísou půlených banánů a krabicí nakrájených pomerančů… Že to zbylo ze závodu…😀
Mezitím začalo pršet…
To jsme tak konverzovali s mladými cizinci u stolu o tom, že české pivo je české pivo… Když v tom přišla paní a donesla grilovaného lososa k rozebrání.. A po chvilce ještě hrnec rýže. Neskutečné! 🤗
Rekapitulace:
Z Álftabatn do Botnar – Emstrur = 16km, cca 310m převýšení.
3.DEN
Přišlo oteplení a ráno u horské chatky Botnear – Emstrur už jsme byli schopni posnídat i normálně u stanu. Kafe, čaj na vařiči, sbalit stan… i všechny odpadky s sebou. A pomalu vyrazit. Když říkám pomalu – tak opravdu myslím pomalu! Zahřát reaktor mi zkrátka ráno trvá a to stoupání tomu nepřidalo… 😀
Ráno bylo relativně chladno, ale po chvíli vykouklo slunce, opřelo se pořádně svými paprsky a začalo pěkně hřát! Věřte nebo ne – ale konečně jsme vytáhli sluneční brýle a kraťase! Krajina se opět měnila s každým kilometrem a jak jsme se dostávali do nížiny – začaly se objevovat i první stromky a keře. Čekalo nás cestou několik mostů přes rozbouřenou řeku a jeden dlouhý brod. Teď se kraťasy opravdu hodily, protože voda místy šplouchala až nad kolena, takže jsem se konečně vyvarovala zamáčení kalhot jako při prvním pokusu.
Zase už jsem byla utahaná jak kůň… ale nakonec jsme přece jen po 3 dnech a cca 55km dorazili do oficiálního cílového bodu trailu Laugavegur.
Kemp ( tentokrát už můžu použít to slovo – protože tak i vypadal! 😀 ) byl vybaven. Krásně posekané travnaté plochy, lavičky, sprchy, toalety… Obchůdek s možností dobití si telefonu. Ale Kuba neee… Kuba: že musíme pokračovat dál! 😀😱
( Mimochodem – toto je konečně to místo – kde můžete po celém treku vyhodit své odpadky) Pak jsme pokračovali ještě cca 2km do dalšího kempu, abychom to měli zítra o ten kousek blíž… 😀 Musím říct, že Básar je také možné nazvat kempem. Je tu zázemí v podobě sprch, toalet, baru a recepce s možností si dokoupit pár surovin.
Připadala jsem si pak příjemně nasycená, napojená a čistá… Než jsem si teda vlezla mezi všechny ty smradlavé věci… 😀 ( Počítám Kubu jako věc…? Co myslíte…? 😀)
Rekapitulace :
Botnar – Emstrur -> Básar = 18,5km, 512m převýšení, klesání: 741 m
DEN 4.
Ranní menu se nám poněkud začíná opakovat – ovesná kaše, čokoláda a poslední Nescafé.
Vyrazili jsme vstříc 1200metrovému stoupání na 7 km.
Šlo to pomalu, ale šlo to. Průběžně jsme vyjídali švestky a M&Msky.
Ze sýrů zbyla hrouda o velikosti vlašáku a jediné opravdové jídlo (mimo sušeného) byly už jen kukuřičné chlebíky. Krásné výhledy na vodopády a rokle nám zkazil pohled na naše stoupání.
Asi v polovině kopce se do nás začal opírat vítr. Pod vrchol Magni jsme dorazili kolem poledne – a vážně byl šílený fičák.
Vrcholu Magni jsme dosáhli… teda skoro dosáhli. Protože vrcholu zde dosahovala i rychlost větru. Pět metrů od úplného vršku jsme tedy natočili taneček na téma „s větrem o život“ a spěchali 50 metrů níž k informační tabuli, kde to bylo kapičku lepší. Pak nás čekaly 3 kilometry k chatě Baldvinsskali, kde jsme měli v plánu dát oběd. Sníh, voda, údolí, lávová pole, černé pouště, led a zase šutry 😀. A do toho všeho vál od Atlantiku větříček o rychlosti 70 km v hodině. Pořád! Dobře, měl 3 pauzy na 10 vteřin. Ale jinak si vál… 😀.
Ty 3 kilometry nám trvaly víc než hodinu a když jsme došli k chatě, abychom si uvařili oběd, zjistili jsme, že tam neteče voda. Ale uvnitř se dalo sednout a taky nefoukal vítr, tak jsme tam koupili alespoň Pepsi a Snickers. Pojedli jsme a rozhodli se, že těch zbylých 15 km do Skogaru dojdeme, i kdyby co by… a pak se konečně najíme 🙂.
A tak jsme pokračovali… K hlavnímu vodopádu Skógafoss jsme dorazili po 10 hodinách chůze. Kemp sám o sobě je bizarní. Stanujete 20 metrů od hlavního parkoviště a 5 metrů od hlavního chodníku k vodopádu. Sprchy a záchody odpovídají množství turistů. Je to opotřebované a špinavé. Je to jednoznačně nejhůř vypadající kemp, jaký jsme na Islandu viděli.
Po rychlé sprše ve vlažné vodě jsme uvařili večeři a šli spokojeni a šťastní spát.
Rekapitulace:
Básar camp -> Skógar = 25 km
DOHROMADY: 80km / 4dny