Na vrcholu Lysé jsem byl o dvě hodiny dřív a plný energie i radosti. Doplnil jsem tekutiny a hnal se dolů do Ostravice. Tam už na mě čekal support a já se nejvíc těšil na jídlo. Vzhledem k tomu, že jsem si letos řekl, že budu jíst normálně, pustil jsem se do párků :D. Potom měl následovat lehký odpočinek, který se ale změnil v půlhodinového šlofíka na lavičce. Ještě že jsem měl ten čas navíc – aspoň jsem si odpočinul před tím, co jsem považoval za největší peklo. Tím byl Smrk a následně Čertův mlýn.
Začínalo být větší a větší horko a v kombinaci se stoupáním se tělo rychle přehřívalo. Pak jsem narazil na kolegu, který se mě zeptal, kolik kilometrů už máme za sebou. Celkem mě to zaskočilo, ale pak jsem zjistil, že je na B7 poprvé, nemá žádné chytré hodinky a vzdálenost vůbec nepočítá. Zpomalil jsem, šel chvíli s ním a bylo fajn si pokecat a na chvíli zvolnit. Dlouho to ale takhle nešlo, a tak jsem zase přidal a pokračoval ve svém tempu.
Vrchol Smrku byl dobyt dřív, než jsem čekal, a teď mělo přijít to, co mě loni hodně potrápilo – Čertův mlýn. Pohodová procházka po vrstevnici se najednou odpojí do lesa a změní v prudké stoupání. No nic, jdeme na to, přece se toho nezaleknu. V kuse, bez jediného zastavení (kterých loni bylo nespočet), jsem došplhal až na vrchol a rovnou pokračoval na Pustevny.
Najednou přišel úsek, u kterého jsem minulý rok v bolestech udělal rozhodnutí, že dál nepokračuju. Letos ale ne. Letos jsem šel s úsměvem a odhodláním – dál, za svým cílem. Na Pustevnách rychlé občerstvení, doplnění tekutin a hned zase na cestu. Pomalu se začalo stmívat a ochlazovat, a aby toho nebylo málo, začalo i poprchávat. Cesta dolů od Cyrila a Metoděje už mi dávala trochu zabrat. Ale tohle mě přece nezastaví, jdu dál.
Pokračoval jsem až na Pindulu, kde jsem byl už docela promočený a začínala se projevovat únava. Rychle doplnit tekutiny a hlavně hned pokračovat – čekal mě finální boj. Poslední vrchol. To zvládnu, ať se děje, co se děje. Tma, déšť, zima a mlha. Při stoupání nám z ničeho nic začala téct pod nohama voda. Déšť sílil a s čelovkou člověk viděl sotva na nohy a metr před sebe. Nevadí, stoupáme dál, i když vlastně nevíme kam.
A teď začalo to největší peklo. Cestu do nově přidaného Padolí jsem neznal ani za světla, natož v takovém počasí. Začal jsem být dezorientovaný – fáborky nebylo vidět a cesta mizela v bahně. Klouzání až do Padolí bylo vyčerpávající. Klepal jsem se jako ratlík. Na poslední občerstvovačce jsem do sebe naštěstí kopnul horký čaj. Tohle už nemůžu vzdát. Jsem tak blízko, i když bych nejraději skončil hned.
Chytil jsem se skupinky, která zrovna vyrážela, abych se neztratil, a vyrazili jsme na Velký Javorník. Psychika už dostávala zabrat, doufal jsem, že nebudu podchlazený a že už bude konec. Z posledních sil jsem se škrábal na vrchol a najednou v dálce slyšel hlasy a povzbuzování. To znamenalo jediné – konec pekla se blíží. Jenže vyhráno ještě nebylo. Sestup v bahně a na klouzajících kamenech byl snad ještě horší než výstup.
Přišel první pád – doslova jsem si sedl na zadek. Horší ale bylo přeskočení ve vyčerpaném koleni, které začalo při každém došlápnutí bolet. Následovalo další uklouznutí a pak mi zhasla čelovka. Fakt za trest. Trmácel jsem se a pokulhával dál, sledoval hodinky, jak přibývají kilometry a zkracuje se vzdálenost do cíle. A najednou – vynořil jsem se ze tmy a ocitl se ve Frenštátu.
Začal jsem být plný emocí. Tohle už je moje, to mi nikdo nevezme. Značky ukazovaly poslední stovky metrů. Potlesk fanoušků mi vehnal slzy do očí a červený koberec v cílové rovince to završil. Je to tam. Jsem v cíli. Prošel jsem peklem s úsměvem a odhodláním. Tohle mi nikdo nevezme. Už jen vyšlapat schody pro medaili a zabalit se do termofólie.
