Po roce to přišlo znovu. Ta známá nervozita, jestli mám všechno vybavení, jaké bude počasí a jestli jsem natrénoval dost. Tentokrát jsem vyrážel až z Prahy, takže mě čekala dlouhá cesta autem. Naštěstí jsem se dobře vyspal a do Beskyd přijel naladěný na jediný cíl: jdu si to užít a půjdu na pohodu. Věřil jsem, že mě nic nerozhodí – vždyť už vím, co mě čeká. Jenže… ve skutečnosti jsem vůbec netušil, co se letos stane. 😅
Předpověď počasí jsem kontroloval až v den odjezdu. A tam přišla první studená sprcha – jasno bylo jen v jednom: bude pršet. Do batohu jsem proto přihodil nepromokavou bundu Kunene, která se vejde i do malého běžeckého batohu.
Jakmile jsem dorazil na start, déšť už na sebe nenechal dlouho čekat. Atmosféra byla ale opět neskutečná – napětí, euforie a stovky lidí připravených vyrazit vstříc beskydským kopcům. Jakmile zazněl startovní výstřel, nebylo cesty zpět. Všechny pochyby, jestli jsem měl vůbec startovat, zmizely během pár kroků. Teď už šlo jen o jedno – jít pořád dopředu a zvládnout to letos až do cíle.
První úsek a stoupání na kopec vždycky nakopne. Davy fandících lidí podél trati, děti i dospělí nastavující ruce na plácnutí, dokonce i nabídky piva od diváků. A pak přišlo to, čeho jsem se bál – pořádný déšť. Cesta vzhůru se změnila v klouzavý boj. Na vrcholu jsem raději vytáhl bundu, abych v mokrém tričku neprochladl. Bylo sice nemožné zůstat suchý, ale aspoň jsem se zahřál.
Úsek, který jsem loni ještě běžel, jsem letos vzal rychlochůzí. Věděl jsem, že přepálit začátek by byla chyba – vždyť přede mnou zbývalo dalších osm vrcholů. A protože jsem tušil, že v mokrém oblečení nemůžu pokračovat celou noc, dal jsem vědět supportu. Na další občerstvovačce jsem se převlékl do suchého a měl pocit, jako bych startoval znovu.
Klouzavý boj ale pokračoval na dalších kopcích. I tak jsem si držel dobrou náladu a s tou pokračoval dál. Letos mě nic nezastaví, jsem poučen z loňských chyb a tak pravidelně mažu ta místa, která to loni nejvíc potřebovala. Déšť naštěstí přešel a já se těšil z toho že se pročistil vzduch. Letos mi to šlo nějak lépe, cítil jsem svobodnější hlavu a dokonce stoupání na kopce šlo lépe než jsem čekal. Jakmile jsem se začal blížit půlce závodu, tak jsem si uvědomil, že budu na Lysé o hodinou dřív než minulý rok. A vlastně byl o hodinu posunutý start, takže o dvě hodiny dřív. Nemohl jsem tomu pořád uvěřit na to, že jsem šel podle mého pomaleji.
A jak to šlo dál? Co mě letos nejvíc překvapilo a kde jsem sáhl úplně na dno? To vám prozradím v pokračování…