Trasa začínala hned za naším stanem v kempu Skaftafell – zpevněným chodníkem.
Ty jsou tu ostatně skoro kolem celého kempu. Naše trasa naštěstí po sto metrech uhnula bokem a my se pustili klasickým, téměř vysoko-tatranským „chodníčkem“. Jen jsme kosodřevinu zaměnili za zakrslé břízky. Po asi hodině chůze jsme došli k výhledu na ledovec, který se plazil údolím. Nějaký šibal sem dokonce nainstaloval i reliéfní mapku s ledovcem a (pozor!) se stojánkem na telefon, ze kterého si mohli všichni lidé vyfotit ledovec ze stejné pozice. Fotku pak přes QR kód nasdílet na jeho web, a tím pádem se přesně sleduje pohyb i ubývání ledovce. Počasí se zatím nemohlo rozhodnout, jestli chce být zamračené, nebo upršené, ale my stejně šlapali dál. Nějak už nahoře bude, no ne?
Po asi dvou hodinách chůze se začal ozývat náš věčný islandský společník – hlad. Tak jsme u jednoho rozcestníku dali pauzu a pojedli. Navíc u něj byla i „atrakce“. U srázu, který padal do ledovce 300 m pod námi, byl asi dvoumetrový, výrazný kámen, na který se dalo sednout nebo postavit. A co bychom to byli za magory, kdybychom tam nechtěli, že?
Dali jsme pár fotek, za značného chvění jsme slezli dolů – a kámen se zřítil těch 300 metrů k ledovci…
Kecám. Ten kámen tam bude ještě dobrých sto let. 😀
Pokračovali jsme dál na vrchol Kristinartindur – 1126m.
( Jako mnemotechnickou pomůcku pro naše děravé hlavy to byla „Kristína z Tindru.“ 😀 )
Mírné stoupání nahradilo stoupání prudké. Za 15 minut jsme byli v sedle pod vrcholem, kde svačili dva Kanaďané.
Říkali, že vrchol nedali, protože tam je jeden blbý úsek, kde se báli.
My se s vervou pustili do šlapání. Teda – nebylo to úplné labůžo, ale kdo slezl Ostrý Roháč, toho nějaká jedna dvě propasti neodradí.
V nejvíce náročném místě jsme potkali anglický dětský tábor. Nějací blázniví vedoucí vzali dvacet Anglánů na výlet právě sem.
Polovina měla mikiny, tepláky a tenisky Adidas, ta druhá na střídačku kecky a turistické boty Quechua.
S dětmi jsme prohodili pár slov ve smyslu:
Kluk: „Do you like hiking?“
Já: „Yes.“
Kluk (nevěřícně koukal): „Why?!“
Na vrcholu Kristinartindar (1126 m n. m.) jsme dali svačinu i vrcholový taneček, fotku a pomalu se dali do sestupu.
No… pomalu. Turisty, které jsme potkali na vrcholu a vyrazili pět minut před námi, jsme dohnali za pět minut, anglický tábor za hodinu, a i přes rostoucí hlad pokračovali dál. Skýtá se otázka, proč jsme se nenajedli, že?
Ono totiž – jak jsme se ráno balili, zapomněli jsme jednu na horách nepodstatnou věc – vodu. Měli jsme vařič i sušené jídlo, ale voda prostě nebyla. Jen pomerančový džusík (ale ten byl opravdu dobrý), takže jsme spěchali do kempu, kde jsme si vysnili fish and chips a hranolky.
Že se blížíte k civilizaci, to na Islandu poznáte, jako všude jinde na světě, díky rostoucímu počtu lidí, kteří mají na sobě pořád míň a míň věcí – nemají bundy, batůžky, mnohdy ani boty, pouze žabky.
A najednou jsme byli v kempu, kde jsme si dali zasloužené hranolky z místního stánku.
Ochutnali jsme i Brennivín – místní kmínovou pálenku, která hřála, a na to, že ji pálí z brambor, vůbec nebyla špatná. Zajídali jsme to zbytkem chipsů z plechovky a rozvalení v našem „mikrostanu“ jsme se cítili opravdu jako doma.
Pokoušeli jsme se ještě psát, ale byli jsme tak znaveni, že jsme padli do spacáků a usnuli.
Résumé:
Vzdálenost: 18 km
Stoupání: 1110 m
