Po dvoudenním putování do Mordoru ( Baníkov a Lomničák ) mě Kuba proste zničil.
Až na tolik, že druhý den večer mi bylo vyloženě zle.
Suché rty, nevolnost, křeče ve svalech… Jenže Kubovi koluje v žilách nefalšovaná, slovenská krev a tak už mě o dva dny později zase vykopával a hnal do Nízkých Tater.
Celý jejich přechod se nám nikdy nepodařil, a tak bylo na čase si odškrtnout alespoň zbývající část s nejvyšším vrcholem, kterým je Ďumbier – 2046 m.
Z Demänová – razcestie nám jel Skibus -> směr Jasná. Na zastávce čekali vyfešákovaní lyžaři ve značkových kombinézách a nalíčené cool snowboardistky, vedle kterých jsme vypadali s těmi přeplněnými bágly a pohorkami poněkud nepatřičně. Pana řidiče se nás však ale asi zželelo, protože nás přece jen svezl a to bez zaplacení… Přeplněný autobus nás nakonec vyplivl na zastávce: Biela Púť. U nejbližšího vstupu na zasněženou cestičku směrem do lúna slovenských hor jsme nasadili mačky a vydali se na nechutný, odporný a nezábavný výstup sjezdovkami na Chopok! Nakonec jsme se ale přece jen vyškrábali k horní stanici lanovky. Odtud zkušený horský vůdce zo Slovenska zavětřil v mlze čepované pivo a vůni kapustnice a vydal se do bílé tmy hledat Kamennou chatu. Ta se jako taková “chata morgána” začala v mlze před námi pomalu zjevovat…
Uvnitř bylo přeplněno. Vychytali jsme čas oběda a hvězdy, co si to vyjely lanovkou si tam už dávaly spokojeně latéčko s vyhlášeným obřím kynutým knedlíkem! My si našli volnou (trestnou) lavici v ústraní a na koleni se jali do sebe dostat polévku, jako páreček bezdomovců. Po jídle jsme si dali vídeňskou kávu, abychom si zvedli společenský status. Počasí se umoudřilo a sluníčko nám odhalilo i samotný Chopok – 2023m, na jehož vrchol jsme se doslova vyškrábali. V nohách už jsme měli vice než 900m výškových na pouhých 5km. Nahoře vrcholový taneček a šup 260m výškových dolů… Abychom se mohli těch 280m výškových vyškrábat zase nahoru. Někde za Demänovským sedlem jsme u stoupání dohnali skiapninisty.
Skupinku asi pěti mužů se značkovým vybavením a vysílačkami, jejichž cíl byl také nejvyšší vrchol Nízkých Tater – Ďumbier. Ja jsem lacině zaflirtovala, oni také a poté jsme pokračovali vzhůru, kde jsme byli rychleji než oni. V 16:22 jsme už trsali náš tradiční vrcholový taneček ve výšce 2043 m a konečně jsme si dali Jednorožce Mám takovou krásnou placatku, na které je duhový jednorožec a v ní na túry nosím “Jednorožčí slzy” (Slivovicu). Nabídla jsem samozřejmě i kolegům z SS (Slovenským Skialpinistům), kteří byli z mé češtiny stejně na měkko jako já z jejich “čučoriedky, žeriavu, mravce a pampůšika…” 😀
Dozvěděli jsme se, že mají stejně jako my namířeno na chatu M. R. Štefánika. Jelikož měli lyže, tak jsme usoudili, že tam budou dříve. Nevim jak je to možné… (Jestli jsme jim dali moc jednorožce), ale chlapi mi doslova padali k nohám a nakonec jsme k chatě s Kubou dorazili opět jako první… Ve “společenské místnosti” jsme dali bylinkový čaj s medem, který tam všichni pili po litrech. Na stole nám hned přistál Horec, který nám objednali kolegové z SS. (Jde o pálenku z kořene hořce a narazíte na ni ve většině útulen či chat na Slovensku.) Dopřáli jsme si k večeři smažák a bramboráky o ceně tří-chodového menu v Michelinske restauraci a pak se chtěl Kuba s velkým zapálením zapojit do karetní hry. No – jenže to by nebyl Kuba, kdyby vyvrcholením oné hry nebylo pro poražený tým: oběhnout celou chatu v tom mrazu pouze ve spodním prádle.
No… Dobře. Párkrát jsem si zaběhala i já. Ještě chvíli jsme po půl-decácích Horce a nějaké jejich pálenky neznámého původu – intelektuálně konverzovali, ale únava už byla znát. Kubu jsem ještě chvilku nechala běhat nahatého kolem chaty a pomalu jsem se odebrala do spálně, kde byly 4 dvoupatrové postele. Jedna slečna už tam odpočívala… To na horských chatkách vlastně vážně nemám ráda. Buď rušíte vy někoho (nafukováním podložek, šustěním spacáku, vrzáním zipů a pískáním nepromokavých lisovacích vaků…) nebo tím někdo ruší vás. Budila jsem se vedrem, měla jsem křeče v nohách, Kuba chrápal, dvě slečny přišly až pozdě během noci a ještě před svítáním vstávala jedna z nich. Takže přestože jsme s Kubou vstávali „až“ v 6:30 – Neměla jsem pocit, že bych byla svěží jako jarní květinka. Smrděla jsem, nohy mě bolely, byla jsem nevyspaná… ale ranní pseudo hygiena mě trochu povzbudila. U chaty jsme nasadili mačky a přestože mi Kuba tvrdil, že na Čertovicu už je to jen z kopce – začali jsme stoupat… A pak klesat a pak stoupat a zase klesat a zase stoupat… Někde jsme se dokonce propadali po kolena do sněhu. Byla jsem utahaná, nesnášela jsem hory, 4x v duchu a 3x nahlas jsem se rozešla s Kubou a čekala na ten slibovaný poslední stoupák, abych mohla NAPOSLEDY 2 km – nekonečně klesat k autu…
Slavnostně jsem sundala mačky a rituálně je zahodila do křoví… No dobře. Tohle jsem sice neudělala, ale v hlavě něco takoveho proběhlo. Jako dva bídáci jsme si sedli do první restaurace, o kterou jsme zakopli…
Dali si už tradičně vídeňskou kávu a já si teprve tam všimla, že je Kuba spálený. Po lamentování nad našimi zuboženými těly jsem si říkala, že už nikdy víc. Tak co? Kam to bude příště? 😀
Niky Haui
