Noční přechod z Lysé hory na Velký Javorník
Už jste někdy zkoušeli přejít přes noc 54 kilometrů? A proč by někdo něco takového vůbec chtěl dělat dobrovolně? My jsme si to s kamarády před nedávnem vyzkoušeli – konal se totiž 39. ročník nočního přechodu z Lysé hory na Velký Javorník.
Pro někoho pohoda, pro jiného fajn výzva a pro někoho čiré bláznovství. Pro mě to byla fajn výzva – a ať už patříte do kterékoliv skupiny, rád vám přiblížím, jak taková organizovaná akce v noci vlastně vypadá. Samoty se bát nemusíte – po trase se pohybovalo dalších 600 až 700 účastníků, takže jste málokdy šli úplně sami.




Pokud nejste místní, je potřeba vyřešit logistiku. My jsme měli dvě auta – jedno jsme nechali ve Frenštátě pod Radhoštěm (asi 4 km od cíle), a druhým jsme se přesunuli na prezentaci do Wood arény v Ostravici. Tam jsme dostali účastnický list na sbírání razítek z kontrolních stanovišť a mohli vyrazit vstříc prvnímu stoupání – na Lysou.
Horší cestu na vrchol asi neznám, ale jiná možnost nebyla. Už během výstupu jsme si říkali, že tudy za chvíli zase poběžíme dolů. Ale správná parta lidí a vidina piva na vrcholu tenhle fakt dokázaly celkem dobře přebít. Fotka u mohyly, vrcholové pivko s nakládaným hermelínem, startovací razítko… a už jsme zase pelášili dolů do Ostravice, stihnout to ještě za světla.
Po průchodu obcí jsme zapnuli čelovky. Bez nich to prostě nejde – a doporučuju mít buď náhradní baterky, nebo rovnou druhou čelovku v záloze. Celou noc si svítit mobilem fakt nechcete.




Když jsme u těch doporučení – kolem půlnoci jsme byli rádi za teplejší vrstvu, mikina v batohu přišla vhod. Na těžké pohorky raději zapomeňte a vezměte si trailové běžecké boty, vaše nohy vám v cíli poděkují. S velikostí batohu to nepřehánějte – mně naprosto stačila 10l běžecká vesta, do které se vešla voda, nějaká ta tyčinka i tenká bunda. Čím lehčí, tím líp.
Zastávka, která potěšila nejen nohy nás čekala na občerstvovačce u kapličky na Horní Čeladné. Světlo, klid, voda, ionťák a malá svačinka – v tu chvíli naprostý luxus. Posilnění a trochu odpočatí jsme se zvedli a pokračovali dál.
Cestou na Pustevny už to začínalo být náročnější – únava se ozývala, nohy protestovaly a motivace chvílemi kolísala. Pomohl nám ale další organizovaný bod – restaurace hotelu Tanečnica na Pustevnách, která kvůli nočnímu přechodu nechala otevřeno i přes noc. Ve čtyři ráno jsme si tam dali pivko, teplou polévku a chvíli si sedli. Krátká pauza a pocit, že už to není daleko, nám nalili sílu do dalších kilometrů.
Rozednívat se začalo až kolem půl páté ráno, když jsme přicházeli k Pinduli. A tady to na mě sedlo. Únava udělala svoje a přemlouvání dorazit až na vrchol bylo čím dál častější. Výstup na Velký Javorník už bolel – nejen nohy, ale i hlava musela přesvědčovat sama sebe, že to prostě dojdu.




Naštěstí to byl poslední úsek. Na vrchol jsme dorazili kolem půl osmé ráno. Poslední razítko, cílová občerstvovačka – zelňačka, čaj. Únava šla na chvíli stranou a vystřídal ji zvláštní mix vyčerpání, radosti a klidu. Přešli jsme 54 kilometrů během jediné noci.
Co si z toho odnáším?
Noc v horách má svoje kouzlo. Je jiná. Klidnější, pomalejší, hlubší. A když do toho přimícháte i trochu bolesti, nekomfortu a posunutí vlastních limitů, dostanete zážitek, který ve vás zůstane mnohem déle než bolavé nohy.
A někdy fakt stačí jen vyrazit.

















