Tři vrcholy, osmnáct hodin, nekonečné světlo a výprava, na kterou se nezapomíná.
„Víš, co je v létě super na Islandu?“ říkám Kubovi.
„No, povídej…“
„Nepotřebuješ čelovku. Máme světlo 24/7. To se ti na takový výstup hodí.“
A tak vyrážíme na Hrútfjallstindar, trojitý vrchol, který je jednou z nejvíc ikonických výzev jihovýchodního Islandu. Není to poprvé – když jsme před pár měsíci lezli na Hvannadalshnúkur, zabralo nám to sedmnáct hodin. Tentokrát nás čeká podobná porce.
Ranní start a první kilometry
Pět ráno, Skaftafell. Ticho, bezvětří, příjemný chlad. Těšíme se jako děti. Od parkoviště míříme kilometr k ledovci Skaftafell, ale ledovcová turistika začne až kolem 1200 m n. m. Do té doby nás čeká suť, šotolina a tiché stoupání podél hory.
Stoupáme pomalu. Krajina je dechberoucí. Vpravo masiv, vlevo ledovec – divočina jako z jiného světa. Po dvou hodinách jsme na hřbetu a otevírá se před námi výhled, který se do tebe vypálí: Svinafellsjökull (místo natáčení Interstellar), Skaftafellsjökull, oceán za námi a před námi tři špičky Hrútfjallstindar.
Navigace v terénu a první přiblížení
Pozor: hřeben tě klame. Zdá se, že tě dovede přímo na „ledovcovou čepku“, ale najednou se před tebou otevře sráz. Je třeba traverzovat dolů do sedla a znovu vystoupat nahoru do kotle. Tam se navazujeme na lano. Dáváme pauzu. Kontroluji signál – kolem druhé má přijít vítr a mlha.
Na laně do neznáma
Počasí drží. Kuba jde první, já za ním s foťákem. Čapka je pokrytá čerstvým sněhem, skryté trhliny ale nejsou problém. Jen jednou Kuba zapadl po kolena.
Po pár kilometrech přichází mlha. Viditelnost padá na nulu. Rychle měříme azimut a jdeme „na slepo“ k prvnímu vrcholu. Chvíli poté se mraky trhají a před námi se ukazují dvě pyramidy – další dva vrcholy.
Druhý vrchol – lezecká radost
Pod druhým vrcholem nacházíme závěj, za kterou se chráníme před větrem. Vytahujeme lano, cepíny a připravujeme sněhové kotvy. Lezu první já – štand, dobírám Kubu a ten dolézá zbytek. Krátké, bezpečné a zábavné lezení. Dáváme si svačinu přímo na špičce.
Třetí vrchol – volání sirény
Je pět odpoledne. Únava se hlásí, ale to by byla škoda. Třetí vrchol nás vábí jako krysařova melodie ozývající se z jeho píšťaly. Opět stejný postup – tentokrát Kuba leze první. Já dolézám druhý úsek. Na vrcholu jsme po šesté. Máme splněno.
Návrat dolů: únava, halucinace a euforie
Cesta dolů je dlouhá. Žádné lyže, žádný stan. Jen hromada kilometrů v nohách. Po cestě míjíme dvojici, která to otočila a bivakuje pod hřebenem. My jdeme až na parkoviště. Po půlnoci jsme u auta – sedření, šťastní, lehce dezorientovaní. Halucinace a únava přichází až v poslední části, kdy je ledovec za námi.
Celkově: 18 hodin, 25 kilometrů, přes 2000 výškových metrů. Výstup, na který nezapomeneš.
