Ahoj přátelé! Jak jsme slíbili, tak pro Vás máme další pokračování z naší výpravy kolem Mont Blancu. Darinka je naprosto úžasná a moc statečná mladá slečna, která to vše naprosto parádně zvládla. A my jsme Vás o tento nádherný zážitek nemohli a samozřejmě ani nechtěli připravit. Nebudeme tedy zbytečně chodit kolem horké kaše a jdeme rovnou na to. Snad jen doplníme, že pokud jste nečetli první část naší výpravy, tak jí můžete najít pod tímto odkazem .
7.den
Pršelo v podstatě celou noc, ale mokré jsou akorát plachty, které jsme tedy k mému smutku museli sbalit mokré. Nicméně! Mrak odešel a ráno se nám ukázal vrchol zasněženého Mont Blancu v celé své kráse. Ach…
Čekat na sluníčko před tou dvoutisícovou horou, kterou jsme měli za stanem, by bylo možná trochu čekání na Godota a my jsme chtěli putovat dál. Rozmočené kravince jsem ovšem v nose cítila ještě pět kilometrů od našeho nocoviště.
Darince byla i přes všechny své ranní vrstvy, včetně rukavic, zase zima. Dnes nás ale čekal menší výstup k Rifugio Bonatti, což je chata na titulní straně našeho guidebooku! Nalákali jsme ji na horkou čokoládu a hned bylo veseleji.
U rifugia jsme, kromě káviček, vysušili všechny plachty, protože už byl samozřejmě zase pařák a sluníčko osvětlovalo nádherné ledovce, na které jsme měli výhled.
Naše další putování vedlo opravdu dechberoucími výhledy na hory, údolí, řeky a vodopády. Prostě ty fotky jsou úplný kýč, ale když tam bylo tak krásně, že jsem fotila neustále a neustále něco natáčela. Lehkou skvrnkou na těchto dokonalých chvílích byli běžci. Sama jsem běžec, miluju běhání a tady se koncem srpna běží ultramaraton, takže už asi trénovali nebo já nevím. Cesta vedla úzkými pěšinkami, což znamenalo občas běžcům uhnout. To „občas“ bylo čím dál častěji, a i když byli všichni milí a říkali „merci“, měla jsem chvíle, kdy bych je už vzala hůlkou. Pardon.
Darinka pak začala rozvíjet své hry. Měla jsem být vedoucí baletního družstva, které vždycky tancuje na vrcholu hory a když někoho potká, zvedne hůlku na pozdrav. To její „a pak jakože žekneš, že…“ bylo milé jen chvíli.
Když jsme konečně slezli dolů k řece, umyli jsme se, rozvěsili prádlo na zdejší větvoví a začali vařit oběd. Darinka si dala svého pravidelného šlofíka, a i když jsem jí říkala, že „studená koupel je nejúčinější lék na spaní“, do vody nechtěla. Asi ten film ještě neviděla.
Zase jsme byli sami, bez běžců a lidí. Asi po hodince se Darinka probudila a konečně projevila přání se taky vykoupat. Voda byla ale tak ledová, že se v ní nedalo moc dlouho stát – tím pádem se nedalo moc dlouho rozmýšlet, zda si člověk sedne nebo lehne. „Mami, musíš mě tam posadit…“. Z videa i z fotek byste řekli, že ji týráme nedobrovolným otužováním, ale vždycky, když jsem ten její zadek vytáhla z řeky, řvala „ještěěěěěě“.
Musela jsem změnit heslo na „studená koupel je nejúčinější pomocník pro výstup obr kopce“. Obr kopec nás totiž opravdu čekal. Dnes jsem se měli dostat na hranice se Švýcarskem a to je – jak jinak – vysoko v horách.
Cestou na horu jsme potkávali zase krávy, před kterými Darinka utíkala a sviště, které Darinka lovila. Byla to taková krásná rovnováha.
V jednu chvíli jsem se otočila a to stálo za to. Ukázal se nám pohled na údolí, odkud jsme právě vyšli. Přesně uprostřed protékala řeka, ve které jsme se koupali a kolem se vinuly hory na kterých se pásly krávy. Prostě zase kýčovitý výjev z amerického filmu. Wow. Miluju to tady od začátku až do konce.
Na hranicích Itálie a Švýcarska v Grand Col Ferret (2537 m. n. m.) jsme stanuli asi v sedm večer. To byl čas na kemp. Věděli jsme, že ve Švýcarsku není spaní na divoko úplně povolené a měli jsme naplánované nějaké kempy, nicméně tady jsme prostě zkusili štěstí a ještě s jedním hikerem jsme postavili stan kousek pod vrcholem na Švýcarské straně. Dál už nedojdeme, i kdybychom chtěli. K Darinčině velké radosti tady bylo i malé sněhové políčko, kde jsme se samozřejmě museli zdržet – to nikdy neomrzí. Stanovali jsme úplně v mraku, nebo v mlze, to jsme se nemohli shodnout. Těšila jsem se na krásný východ slunce, protože jsme byli vysoko, a taky že budeme balit ráno suché věci, protože jsme přece vysoko, kde nepadá ta rosa, že? V osm už jsme zalezlí ve spacácích, Darinka ale usíná až v deset. Asi má příliš mnoho zážitků. Achjo.
8. den
Sucho? Slunko? Kde? Máme totálně mokrý stan z obou stran. Tahle mírná deprese mě přešla hned, jak jsem vylezla ze stanu. Úplně nádherný, tajuplný východ slunce. Tajuplně vypadal proto, že byl trochu zahalen mlhou a horami se nesl tajemný opar. Tato nádherná atmosféra ovšem fyzicky způsobila, že musíme rychle sbalit mokré plachty než zmrzneme. Darinčino obligátní, ranní „mě je zimaaaa“ už jsme přešli protočením panenek a doporučili jsme jí obíhat blízký šutr.
O pár metrů níž, když jsme slezli pod tajemný opar, už na nás číhalo to teplé slunce. A taky hromady svištích rodinek. Asi se zrovna probouzeli a my jsme byli prvními vetřelci v jejich teritoriu. Viděli jsme jich totiž opravdu hodně a Darinka byla samozřejmě nadšená. Málem jsme měli nového domácího mazlíčka. Ještě o kousek níž jsme opět potkali krávy. Darinka v gumákách vypadala přesně jako děvčátko od krav, jakoby sem patřila. Hned si taky vzpomněla na Heidi, děvčátko z hor, kterou jsme nedávno četli.
Ve Švýcarsku jsou extrémně drahá data. Připravili jsme naše vystresované rodiče ve Zlíně na to, že se jim tři dny neozveme a já jsem se docela těšila na digitální detox. Asi čtyři kilometry od našeho bivaku stálo Riffugio La Peule, kde jsme se rozhodli usušit plachty a taky – světe div se, poslat zprávu o dalším vývoji naší výpravy domů, protože tady uprostřed hor a ničeho, měli wi-fi.
Od La Peule jsme se vydali alternativní trasou – vrchem přes hory. Klasická TMB vede spodem podél řeky, ale my jsme si radši vybrali dobrodružnější trasu. Časově to bylo podobné a nechtělo se nám jít pak po cestě.
Darinka se rozhodla, že se stane downhill runnerem. Celou cestu do La Fouly v podstatě běžela a zpívala, a taky se rozhodla nás týrat svou vymyšlenou angličtinou. Když jsme náhodou nevěděli, co nám říká, propadala téměř beznadějnému pláči, že neříkáme to, co ona chce a reagujeme jak dva hotentoti.
Po cca osmi kilometrech jsme udělali zase obědovou pauzu u řeky. Bylo to krásné, romantické místo. Až na kousek u řeky stojící bagr, který nám hyzdil atmosféru.
Další cesta vedla malebnou švýcarskou vesničkou až k suvenýr shopu v La Fouly. „Ne Darinko, plyšového bernardýna se soudkem s švýcarskou vlajkou fakt nepotřebuješ“. Dostala zmrzlinu a šli jsme dál.
Procházeli jsme i kempem v La Fouly, kde jsme původně chtěli spát. Kilometrově nám to ale prostě nevycházelo. Alespoň jsme se tady zastavili na dětském hřišti, kde si Darinka hodně užila zippline atrakci. Bez velkého přemlouvání jsme se ale vydali dál podél řeky. Byla nádherně modrá a šlo se nám dobře. Potkali jsme milý párek Švýcarů, kteří šli TMB před deseti lety. Při otázce, kam máme namířeno jsme se trochu zapotili. Nechtěli jsme úplně veřejně přiznávat ten náš punk, protože do Champex Lac, kde je další kemp je to odsud ještě 17km a zatím jsme neměli nejmenší tušení, kde budeme spát.
Pokračovali jsme dál a Darinka vymyslela další hru, tentokrát hádankovou. Kdybyste nevěděli co je to „plác, plác“, tak já vám prozradím, že je to ještěrka, která se vyhřívá na kameni. Ovšem „plác, plác“ s jinou intonací je ještěrka lezoucí po skále. Bylo to těžké, ale nakonec jsem získala docela vysoký počet bodů.
Náš osobní kemp jsme našli doslova v mechu a kapradí. Zdálo se beznadějné, že někde ve svazích u naší pěšiny najdeme spaní, ale Tom to nakonec dokázal. Jediný plácek široko daleko a ještě pěkně schovaný. Náš zelený stan úplně splynul s okolím. Při převlékání jsem Darince objevila třísku nebo trn na vnitřní straně stehna. Pěkně blbé a bolestivé místo. Při pokusu o vytáhnutí náš bivak už nebyl tak tajný. Podle mě celé Švýcarsko vědělo, že spíme zrovna tady. V lékárničce nám chyběla jehla a pinzetou to nešlo. No necháme to na zítra.
Taky jsme s Tomem vymysleli večerní hru – kdo zabije víc komárů, vyhrál. Dobrou noc.
9. den
Komáry se nám asi podařilo docela zpacifikovat, ale i tak jsem nespala. Pořád po mě něco lezlo nebo možná jenom „lezlo“. Celou noc jsem se plácala a odháněla existující i neexistující mravence. Ke všemu jsem šla v noci čůrat a v té tmě jsem pak nemohla najít stan. Hodně jsem si oddechla, když se konečně rozednilo.
Tom s Darinkou ještě spali a já jsem se rozhodla sejít dolů k řece a smýt ze sebe všechno, co mě v noci obtěžovalo. Bylo to možná půl kilometru od našeho ležení a ze srázu dolů. Vydala jsem se po nějakých zvířecích pěšinkách, ale skončily v místě, kde jsem je potřebovala nejvíc – i ty srny byly dost chytré na to, aby tam nelezly, ne tak já. Sklouzla jsem se dolů po sypké hlíně, a konečně byla u řeky. Bylo to příjemné osvěžení, umyla jsem si hlavu a vyčistila si zuby u té nádherné, průzračně čisté řeky. S pocitem znovuzrození jsem se vydala zpátky. Byl to v podstatě horolezecký výkon. Hlína mi ujížděla pod nohama a kdyby praskla jen jediná větvička, které jsem se, jako jistícího lana přidržovala, skutálela bych se pěkně zase zpátky. Když jsem se konečně doslova vyškrábala nahoru ke stanu, měla jsem pocit, že se potřebuju znovu umýt. Tom už byl vzhůru a rozhodl se, že půjde taky. Vrátil se v nepoměrně kratším časovém úseku než já, a to se koupal celý. Navzájem jsme vůbec nechápali, kudy jsme šli. Šel určitě k úplně jiné řece v úplně jiném státě.
K mé obrovské radosti jsme balili suché plachty. Tom to úplně nechápe, ale já mám prostě vždycky obrovskou radost, když vstáváme se suchým stanem. Vlastně o nic nejde, ale vadí mi ten pocit, že je v krosně něco mokrého a studeného. Brr..
Naše další putování vedlo přes krásné horské vesničky Fort de Praz a Issert až do Champex.
V Issert jsme našli hezkou kavárnu, kde jsme ulovili čerstvé croissanty. Darinka k nim dostala ještě sušenky za roztomilost a pokračovali jsme kousek dál na prosluněny kopeček s krávami, kde jsme si uvařili kávu a snědli to úžasné čerstvé pečivo. Přiletěl za námi motýl, který se zdál úplně ochočený. Pořád na nás sedal a samozřejmě jsem Darince udělala tisíc fotek s motýlem na ruce, na čele, na rameni… Kolem nás prošly první hikerky v protisměru a záviděly nám tento vzácný motýlí moment.
Pokračovali jsme dál ve směru Champex. Pro Darinku to byla super zábavná cesta, šli jsme totiž po nějaké houbové naučné stezce plné sošek dřevěných zvířat a cedulí s nejrůznějšími hřiby. Motivace tedy byla jasná – „najdi další zvíře, najdi další houbu“. Objevili jsme taky velkou jeskyni, kterou bylo třeba prozkoumat a na okolních skalách trénovali horolezci, což je pro Darinku vždy fascinující zážitek. Už ji fakt budeme muset přihlásit do nějakého horolezeckého kroužku.
Po osmi kilometrech jsme dorazili k jezeru v Champex. Darinka si samozřejmě hned dala koupel, i když vřískala, že je to ledové. Taky jsme jí konečně za dalšího velkého řevu vytáhli tu třísku.
O kousek dál, v malé pekárničce, jsme objevili luxusní koláče. Bylo to listové těsto s velkou vrstvou borůvek, malin a ostružin. Úplně za odměnu.
Hledali jsme místo, kde se Darinka vyspí a zároveň nám tam ideálně dobijí powerbanku. Myslela jsem, že to půjde v místním kempu, ale nabíjení bylo povolenou pouze pro ubytované a ubytovat se ve 12 v poledne v kempu kvůli nabíjení powerbanky jsme samozřejmě nechtěli. Štěstí jsme našli až u lanovky, kde nám milá slečna, která ji obsluhovala powerbanku napíchla do sítě. Darinka se mezitím vyspala a pak jsme pokračovali dál, vstříc poslední noci ve Švýcarsku.
Tom avizoval, že nás čeká velké stoupání. Asi čtyři kilometry jsme šli ale relativně po rovině kolem blankytně modré řeky a nechali jsme se tím příjemně ukolébat.
Pak to ale samozřejmě přišlo. Stoupáček. Stoupáček, kde nebyly úplně výhledy, ani zajímavé skály, takže pro Darinku vrchol nudy. Mě začalo tak jako divně bolet stehno a celkově jsme začali být hodně unavení. Zdálo se, že jediný, kdo má trochu energie je Tom. Byl vysoce motivovaný dojít co nejdál. My jsme s Darinkou měly ale trochu jiný názor a po asi 16ti ušlapaných kilometrech za tento den, jsme potřebovaly už lehnout. Nikde nebyl vhodný plácek pro stan. Z jedné strany pěšiny sráz dolů a z druhé strmý svah nahoru.
Najednou jsme ale uviděli místo, na které v mojí hlavě zasvítilo slunce a zahrál andělský chorál. Byl to nějaký pozůstatek kamenné horské chaty (asi). Zbyla tam jen zídka a krásný rovný plac, tak akorát velký. Z okolních stromů jsme si udělali sušák na oblečení. Toto místo bylo sice hned u trailu a moc schované nebylo, ale nemáme na výběr.
Asi 200 metrů od našeho noclehu byl nádherný vodopád. S vděkem jsme tam s Tomem vlezli a skvěle se osprchovali. Já jsem se k vodopádu teda spíš sklouzla po zadku. Šlápla jsem na nějaký pohyblivý šutr a už to jelo. Podařilo se mi zabrzdit těsně před říčkou. Darinka taky hrála hrdinu, ale nakonec si namočila jen zadek a i tak se to neobešlo bez pískotu, nicméně šťastného pískotu.
Po ledové koupeli jsme si zalezli do spacáku a konečně vydechli.
10. den
Brzy ráno nás vzbudilo ťukání trekkingových hůlek a hlasitá francouzština. Nějací dva hikeři na sebe dost hlasitě volali. Francouzsky umím tak maximálně bonjour, a tak jsem doufala, že to není něco jako „hej tam je stan“ – „kde? Jdem to nahlásit“ – „rozhodně musíme, dělej“.
Spalo se nám naprosto skvěle a vůbec se nám nechtělo ze spacáků.
Začali jsme se pomalu probouzet, dokonce s ranními kávičkami. Kolem osmé hodiny už opouštíme náš – né až tak utajený – bivak.
Zase stoupáme nahoru na horu. Opět jsme procházeli kolem nádherných vodopádů a výhledů, brodili jsme se říčkami (jednou docela dlouhou), ale vše suchou nohou (škoda, protože takto přicházím o veselé historky z cest).
Na Darince byla trochu znát únava z celé výpravy a cestou k chatě Bovine jsme vyčerpali všechny hry. Statečně ale šlapala dál a v nejkrásnější horské chatě, kterou jsem kdy viděla, měli snad ty nejlepší koláče, které jsem kdy jedla. To Darinku hodně nakoplo, takový čokoládový koláč v horách po náročném výstupu je totiž prostě boží. Darinka zase dostala tři karamelky za roztomilost. Jednu jsem jí hned zabavila – taky jsem roztomilá a ještě k tomu tahám její věci! 😀 Doplnili jsme tady i vodu a pokračovali dál do sedla Col de la Forclaz (tak odtud pochází ten název značky našich karimatek z Dekáče, Forclaz, kdy by to byl řekl). Pořád jsem se otáčela. Do této chaty já se jednou vrátím. Pár metrů za touto nádherou ležel náš dnešní nejvyšší bod Collet Portalo (2040 m. n. m.).
Darinka zapnula její režim „downhill runner“ a byla naprosto nezastavitelná. Je to tím dortem??? Každý, kdo šel proti nám se za ní otáčel, ptal se nás na její věk a myslím že jí někdo i zatleskal.
Tom si cestou dolů zvrtnul kotník – šla jsem před ním, ale podle specifického zvuku sesuvu nějakého šutru a hodně silného slova jsem to poznala i poslepu. Rozchodil to, snad to nebylo nic velkého.
V Col de la Forclaz jsme si udělali obědovou pauzu. Je tu suvenýr shop a vlastně asi takové velké motorkářské středisko a parkoviště. U suvenýrů se prodávala i zmrzlina. „Mami já fakt nic jiného nebudu chtít, ani se na nic nepodívám, fakt, já chci jenom tu zatočenou zmrzku“: Zírala jsem, ale jak řekla, tak bylo. Suvenýry prošla jako tunelem a zastavila se až u mrazáku se zmrzlinami. Koupila jsem jí twister a pokračovali jsme dál do Trientu.
Cestou nás čekal visutý mostek u skály s výhledem na růžový kostelík v Trientu. Tady je i kemp, ale ještě je brzo, takže nám to zase nevyšlo. Rozhodli jsme se, že nebudeme zacházet až do centra Trientu a vzali to rovnou přes kemp. Tom si podruhé zvrtnul ten samý kotník a to už tak super nebylo. Začalo mu to natékat a udělal se mu pěkný výron. Když jsme došli ke kempu, byla tady zase nádherná, průzračná a hlavně ledová řeka. To se teď hodilo. Udělali jsme chladící pauzu. Tom si chladil kotník a Darinka se rovnou vysvlékla celá. Dokonce se tady ponořila až po ramena.
Tom rozhodl, že to zvládne a půjdeme dál. Já jsem o něj měla trochu obavy, muselo to opravdu pekelně bolet.
Před námi byl náročný výstup do Col de Balme. Hranice s Francií – to už jsme skoro u auta?!? Ještě naštěstí ne, ale nějak rychle to na trailu utíkalo.
Tento výstup byl velmi náročný. Bylo obrovské horko a jak už víme, to prostě Darinka nemá ráda. Postupovali jsme velmi pomalu než jsme narazili na stín, kde to začalo být trochu lepší. Dokonce jsme vytáhli největší kalibr a Darinka dostala horalku už dole pod kopcem – zvolili jsme strategii premotivace. Prostě jsme si ji hezky nachystali a teď to určitě vyběhne.
Tom s Darinkou cestou vymýšleli rýmy a vlastně vymysleli úplně novou písničku na melodii Mravenec jde travou od Svěráka. Darinka se prochechtala až na vrchol – na hranici Švýcarska a Francie. Naše poslední překročení hranice. Stála tady samozřejmě horská chata. Bílá s červenými okenicemi – Švýcaři jsou fakt hrdý národ. Mají vlaječky úplně všude. Mimochodem, věděli jste, že Švýcarsko je tvořeno 26ti členskými státy a každý má svou vlajku? Ne? My taky ne. Zjistili jsme to ve Francii, jakmile jsme se mohli připojit zpátky k internetu. Zajímalo nás, jaká vlajka jim to vždycky vlaje u té hlavní.
Udělali jsme si spoustu fotek s jednou nohou ve Švýcarsku a s druhou ve Francii, oblékli jsme si více vrstev, protože tady hodně foukalo a sešli jsme do francouzského závětří. Ještě jsem nezmínila ten nádherný výhled. Já vím, že to píšu často a už vlastně nevím, jaké použít adorační slovo, abych se pořád neopakovala. Ale prostě… Celý Mont Blanc a okolní hory. Dole v údolí v noci nádherně svítilo Chamonix a my jsme uprostřed toho všeho spali. Pro nás to byl pětihvězdičkový hotel.
11. den
Ráno jsme se vzbudili kolem šesté docela dobře vyspaní. Nedočkavě jsem vyhlídla ze stanu. Pořád tam je! Fakt! Celý nádherný Mont Blanc a… prší??? Cože? To znamená balení mokré plachty, neee. No byla to jen přeháňka. Udělala jsem z mobilu asi šest panoramatických fotek a vyrazili jsme. Jak jinak, po půl kilometru zase zastavujeme. Darinka potřebovala čůrat, vysvléct a dalších milion aktivit, které nemohla udělat než jsme vyrazili. Potkali jsme skupinku Čechů a chvíli jsme se dohadovali o další cestě. Všichni jsme měli mapy.cz, ale evidentně každému ukazovaly jeho osobní cestu. My jsme vyrazili směrem na Aiguillette des Possettes. Za prvé to má 2201 m. n. m., takže to znamená krásné výhledy a za druhé – je to obrovská skála a to znamená, že místo Darinky uvidíme růžovou tečku někde před námi.
A taky že jo. Skákala jak kamzík, chtěla jít pořád sama a dostávali jsme pěkný kartáč za to, když jsme šli náhodou „její alternativou“. Naučila se nové slovo, takže dnešek se nesl v duchu samých alternativních cest. Opět objevila kámen ve tvaru srdce a opět ho po pár metrech ztratila. Nebudu rozepisovat, co zase následovalo, už to znáte. Pěšinku dolů do Tré-le-Champ nám lemovaly borůvkové keře. Cesta dolů by se proto dala identifikovat jako jedna velká svačina.
V Tré-le-Champ jsme zase objevili pitnou vodu s korýtkem, do kterého si Darinka hned s pištěním vlezla. Já jsem si zase umyla hlavu, ta studená voda je fakt úžasná po těch kopcích. Nemusela jsem se ale obtěžovat dávat hlavu někam do korýtka, protože za chvíli začal neuvěřitelný slejvák.
Schovali jsme se pod deštník na zahrádku chaty a dali si jídlo. Přece tady nemůžeme sedět jen tak že. Darinka po jídle hned usnula. Čekání na konec deště se proměnilo v čekaní na to, až se Darinka vzbudí. Už byly asi čtyři hodiny odpoledne a měli jsme před sebou ještě pár kopečků.
Darinka se probudila s docela dobrou náladou, tak se nám dobře pokračovalo dál. Zpívala si, tancovala, zase měla jednu hůlku jako mikrofon a obohacovala nás angličtinou – made by Darina Hnilicova.
Přišli jsme k místu, kde byli dva horolezci, jeden byl na vysoké, špičaté skále a Darinka tím výjevem byla úplně zhypnotizovaná. Museli jsme počkat až slaní dolů, abychom mohli jít dál. Moment… Jít? Spíš lézt! Můj pohled stanul na místě, do kterého jsme měli pokračovat. Vytahovala jsem mapu a kontrolovala, jestli opravdu jdeme tudy. Nějaký mladý Francouz běžící z toho směru nás upozorňoval, že to je „very dangerous“, když se podíval na naše čtyřleté mrně, které najednou vypadalo nějak menší oproti těm skalám se strmými žebříky, skobami a jistícími lany. Tohle místo jsem znala z guidebooku, ale tak nějak se v mojí hlavě přesunulo na alternativní trasu, kterou určitě nepůjdeme – ještě mě tehdy doma napadlo, že je to škoda, protože to vypadá skvěle. Ehm. Jsme tu! Jupí!
Lezu těsně za Darinkou a pořád jí musím říkat, ať zpomalí. Je to pro ni neuvěřitelná zábava. Podle mě to je pro ni nejlepší úsek z celé cesty. Pořád brblá – „proč musím být tak pomalá? Tak za mnou zrychli, já chci lééééézt“. Takže to dítě prostě ve svých harémových kalhotech vylezlo několik žebříků po strmé skále, přeskákalo několik kovových schodků, přelezlo přes všechna lana a ani trochu se nezapotilo. Nahoře začala skákat, že si to dáme ještě jednou. Nedáme!!! Ani nevím jak jsme se, úplně hotoví, ocitli na vrcholu Téte Aux Vents ve 2140 m. n. m. Stála tady mohyla s krásným výhledem. Zdrželi jsme se, protože jsme měli dvě možnosti – pokračovat výš do oficiálního bivaku, nebo se držet naší cesty a najít místo tak, jako vždycky. Tom v rezervačním systému toho místa zjistil, že je plno a dokonce jsme potkali nějaké hikerky, které se vracely, protože je tam spát opravdu nenechali – totally full.
Byli jsme v národním parku, což byla trochu komplikace. Tady se kempovat nesmí a tohle pravidlo jsme porušit nechtěli. Pokračovali jsme do La Flégére. Asi po dvou kilometrech jsme uviděli malé jezírko s barevnými tečkami kolem dokola. Čím víc jsme se blížili, tím jsme byli přesvědčenější, že to jsou stany. Potkali jsme strážce národního parku. Moc milý, mladý kluk. Říkal, že stanování u jezera je „totally ok“, i když je to trochu pod hranicí dvou tisíc metrů. Celí šťastní jsme tam skoro doběhli. Tohle byl náš nejdelší den. Zdržel nás déšť, Darinčin dlouhý spánek a k jezírku, které pravděpodobně slouží v zimě k zasněžování, jsme dorazili až po osmé hodině večer. U jezírka bylo asi deset stanů a všichni nás, teda… Darinku přivítali potleskem. Každý si s ní chtěl plácnout high five. Všichni ocenili její dnešní lezecký výkon. Za odměnu se Darinka čváchala v jezírku asi až do devíti a ulovila do plecháčku postupně snad všechna vývojová stádia žáby. Nádherné zakončení dne na nádherném místě. V jezírku se odrážely hory jako v zrcadle a majestátní Mont Blanc na nás dohlížel z výšky. Já tady chci bydlet, jak by řekla Darinka.
12. den
V noci byly úplně neuvěřitelné hvězdy. Takhle stříbrnou oblohu jsem snad ještě neviděla. Dokonce jsem musela vzbudit Toma, aby se taky podíval. Samozřejmě se mi nejdřív vůbec nechtělo vylézat ze stanu, ale musela jsem… A vyplatilo se. Na tuhle oblohu budu vzpomínat ještě dlouho. Je to ta chvíle, kterou si schováte a vytáhnete si ji při dlouhém zimním a pochmurném večeru.
Ráno jsme měli takové poklidné a pomalé. Všechno jsme měli suché, tak jsme si v klidu sbalili už o poznání menší krosny a uvařili si kávičky. Darinka měla na snídani kaši s lentilkami a bylo to samozřejmě, po boloňských těstovinách od Adventure menu, nejlepší jídlo na světě.
Navzdory této luxusní snídani se to dítě probralo asi až po pěti kilometrech. Do té doby pořád padala a každý pád nesla nějak těžce. Měla prostě asi už po tom dlouhém putování zamotané nožičky. Procházeli jsme zase borůvkovým rájem, nicméně co naší Darince vždycky zaručeně zvedne náladu? Sníh! A pořádná lyžovačka. Od té doby, co jsme přijeli a vidí zasněžené vrcholky hor pořád mele o lyžích a sněhulácích. Teď se jí splnily skoro i ty lyže. Objevili jsme sněhové políčko ve svahu, Tom s Darinkou vyběhli nahoru a desetimetrový sjezd po nohách s válením na konci definitivně zahnal všechny předešlé katastrofy.
Pomalu jsme docházeli k lanovce La Parsa Chamonix, když jsme potkali moc fajn Brita. Samozřejmě byl zase ohromen Darinčiným výkonem (začínám si myslet, že ji s Tomem nedostatečně oceňujeme). Znal Zlín, protože nějaký čas pobýval v Praze a dokonce jsme si popovídali o Baťovi. Doporučil nám prý nejlepší patiserii v Les Housches – asi 100 metrů od oficiální brány Tour de Mont Blanc. Rozhodně tam zajdeme, protože jeho popis dortíků a bagetek byl velmi přesvědčivý.
Všude kolem nás lítaly paraglidy a Darinka z nich byla úplně paf. Tak moc, že nemohla ani usnout. A to jsme našli docela hezké závětrné místečko hned u chaty horské služby. Usnula až po sýrových makaronech.
Před námi byl poslední výstup na Le Brévent (2526 m. n. m.). Cesta vedla úzkou pěšinkou, vedle níž byl docela sráz dolů. V některých místech mi to trošku způsobovalo závrať a jedna Francouzska, která se podívala, jak Darinka zase „kamzičí“ si dokonce zakryla oči. Po výstupu s nádhernými výhledy, ze kterého máme i rodinnou fotku – dali jsme se do řeči s jedním hikerem. Byl na cestě 4 dny a už je ve stejném bodě, jako my. Wow. Vůbec nechápu, jak to dokázal. My jsme si to ale samozřejmě o to víc užili. Vždyť jsme byli už skoro dva týdny v horách, kdo to má! 🙂
V sedle Col du Brévent jsem si tak trochu myslela, že už jsme na tom vrcholu. Zase tady byl sníh a v domnění, že už žádný neuvidíme, jsme samozřejmě zase postavili sněhuláka. Rozcestník mě vyvedl z omylu a pokračovali jsme dál nahoru. Terén se změnil v sutoviště a dost špatně se tady orientovalo, kudy vede cesta. Kamzíkům to ovšem nedělalo problém, zase jsme jednoho pozorovali, jak leze po skále – „mami on má asi protiskluzová kopýtka“.
Po chvíli jsme zase dorazili k žebříkům. Nebylo jich tedy tak moc, ovšem adrenalin se nám zase trochu zvedl.
Přešli jsme další sněhové políčko, tentokrát už asi vážně poslední, a už jsme viděli vrchol Le Brévent. Vede sem lanovka, takže jsme potkávali jenom „malé baťůžkáře“, kteří se sem jeli pokochat. Na vrcholu je obrovský kolos. Není to něco, co bychom vyhledávali. Máme raději ty opuštěné vrcholy bez lanovek, ale na druhou stranu jsme si mohli koupit zmrzlinu ve výšce dvou a půl tisíc metrů nad mořem. Taky dobré. Měli jsme tu ještě jeden zážitek, a to ne moc příjemný. Nějaká starší paní si tady pravděpodobně něco zlomila, takže pro ni letěl vrtulník horské záchranné služby. Chvíli jsme byli fascinováni prací záchranářů a přistávající vrtulník měl davy čumilů. My mezi nimi.
Naposled jsme se pokochali neuvěřitelnými výhledy a vydali se na sestup do Les Housches. Výš už nebudeme. Na pěkném travnatém plácku, kousek pod vrcholem, jsme si uvařili polívku a ještě chvíli si užívali velehory kolem. Darinka opět tancuje a polívka ji vůbec nezajímá.
Krásnými pěšinkami jsme došli až k Refuge de Bellachat. Vedle chaty se zase stanovalo a my jsme tady udělali nejhorší rozhodnutí za celý trail. Šli jsme dál. Řekli jsme si, že bude fajn, když se do Les Housches dostaneme další den brzy ráno a pojedeme na vodní výpravu k Lago di Garda cestou do Česka. Prosím vás, jestli to někdy půjdete, zůstaňte tady!
Dlouhé kilometry jsme klesali a klesali a nikde nebylo možné postavit stan. Ani půlku stanu. Všude byly obrovské srázy a svahy. Mohli jsme si tak akorát ustlat na pěšince a poskládat se nad sebe. Byla jsem unavená a naštvaná na nás, že jsem to tak nevymysleli. Darinka už byla taky unavená a v nejhorší krizi jsme objevili mini plácek, né moc rovný a s mraveništěm, ale v takové chvíli už berete všechno.
Rychle jsme s Tomem postavili tarp, Darinka si dala nějakou odměnovou dobrotu, protože to zvládla fakt skvěle, na to, kolik toho už má za sebou a šli jsme spát. Do Les Housches nám zbývalo asi 8 kilometrů, takže cíl splněn. Nicméně to nestálo za to.
13. den
Ráno jsme se probudili trochu rozlámaní, mezi stromy na nás pořád pokukoval Mont Blanc, ale čekala nás už jen cesta do civilizace. Lesními pěšinkami jsme se dostali k Le Christ Roi. Bylo to takové tři v jednom – kaple, socha a rozhledna. Byly u toho naučné cedule, které jsem si samozřejmě vyfotila s úmyslem si je doma přeložit. Za celou dobu jsem se francouzsky nenaučila víc než bonjour a merci.
V Les Housches jsme se samozřejmě vyfotili v bráně, která otevírá a uzavírá Tour de Mont Blanc. Bez této fotky bychom pochopitelně nemohli odjet – bylo by to, jako bychom tu vůbec nebyli. 😀
Hned v bráně jsme si vzpomněli na toho sympatického Brita, který nám doporučoval nejlepší patisserii a letěli jsme tam. Měl pravdu. Tolik nádherných dortíčků, zákusků, obložených bagetek a croissantů. Nemohli jsme se vynadívat. S Darinkou jsme si vybraly ovocné dortíky a Tom si dal zapečenou bruschetu. Bylo to tak vynikající, že jsme si koupili i zásoby na cestu. Taky jsme tady napsali pohledy – Darinka diktovala, potřebovala totiž poslat pohled kamarádům do školky. Znělo to asi takhle:“Ahoj, viděla jsem vrchol Mont Blancu, byl celý zasněžený a teď jím výborný dortík. Darinka“. Zbývaly nám poslední dva kilometry k autu.
S tím, jak jsme se blížili k autu jsem velmi intenzivně myslela na tu ceduli o odtahovaní aut. Když jsme přicházeli k parkovišti, očima jsem hledala auto, div mi nevypadly z důlků.
Sláva, auto tam stálo, ale… Moment… Stálo za červenobílou páskou. Okamžitě jsme očekávali obrovskou pokutu a mé myšlenky na Lago di Garda se pomalu rozpouštěly. Za stěračem jsme měli papírek. Francouzsky. Fakt super. Odchytla jsem nějakého místního, vrazila mu papírek do ruky a prosila ho o rychlý překlad. „oooo, its okaaay, you can put it out and go“. Na papírku bylo napsáno, že je toto parkovací místo od pátku rezervované. Dnes je ale čtvrtek, takže… UFFFFFFF. Balíme, jedeme, Garda čeká.
Autem jsme zajeli v Les Housches jestě ke Carrefouru, dokoupit nějaké zásoby. Šla jsem jenom já, Tom s Darinkou čekali v autě. Umyla jsem si hlavu na místních veřejných toaletách, poslala jsem pohledy a hned mi bylo líp. Koupila jsem nějaké dobrotky a vracela se k autu, kde vidím Toma nějak podezřele uklízet kufr. „Vyhodil jsem plesnivé věci.“ Cože??? V autě nám v plátěné tašce s oblečením zůstaly Darinčiny ovocné kapsičky, které nutně potřebovala s sebou na hory. Za ty dva týdny v autě to tam všechno krásně kvasilo a zplesnivěly moje šaty, ve kterých jsem si chtěla dělat dámičku u Lago di Garda a Tomovy plavky. To je přesně tak chvíle, kdy si vytáhnu vzpomínku na hvězdné nebe ve dvou tisících metrech nad mořem. Třeba se to vypere. Jedeme.