Tour de Mont Blanc

Tento trek jsem plánovala hned, jak jsme přešli loňský rok Dolomity po Alta Via 1. Všichni v různých cestopisech tyto dva treky srovnávali, tak jsem ho samozřejmě potřebovala zažít taky. Navíc… Kroužit kolem nejvyšší hory Evropy… To přece musíme Darince ukázat. 

Vyjeli jsme asi ve dvě v noci k jezeru Ammersee v Německu, že si jako napůlíme cestu, a pak to dorazíme do Les Housches, kde se okruh začíná. Nápad to byl dobrý, výsledky však… Zapomněla jsem říct, že ty dvě ráno byly v sobotu, takže po pracovním týdnu a s úplně s minimem spánku. Ještě před Vídní jsme si museli dát šlofíka (to jsme ještě naštěstí neměli informaci, že nocleh v autě v Rakousku se platí asi 14 tisící eury). Stačila ale hodinka a jelo se dál.

U jezera jsme byli asi v jednu odpoledne. Oproti rannímu plánu s velkým zpožděním, ale aspoň jsme si dali skvělý oběd v malebné restauraci s výhledem na jezero, obklopení asi tisíci vosami (přiletěly samozřejmě až k jídlu). Takže po Darinčině hysteráčku, že ona nebude jíst řízek s vosou, nýbrž s bramborem, jsme si ho nechali zabalit. Tom si šel odpočinout na travnatou pláž a my jsme se s Darinkou vydaly na průzkum jezera. Kromě super hřiště s vrakem lodi tam byla i super voda, takže se jen velmi neochotně sušila ručníkem, když byl čas vyrazit dál. „Tak mi ale kupte aspoň zmrzlinu na cestu nebo se upeču.“. Občas nevíme, jestli se těm Darinčiným výrokům smát nebo ji vyzvat k respektu k jejím veleváženým rodičům. Pro tentokrát vyhrál smích a odjížděli jsme s melounovým twisterem a s nadějí, že se nepoblije hned za první zatáčkou. 

Čas cesty jsme úplně nevypočítali, takže francouzské Les Housches nás přivítalo v jedenáct v noci zavřenými kempy a svítící rezervou v autě. Trošku demotivovaní jsme vyrazili hledat nejbližší benzínku. Samoobslužné čerpací stanice známe z dřívějších cest – v pohodě dotankujeme a pak vymyslíme co dál. Ta malá/velká plechová kraksna si vzala čtyři tisíce a do nádrže nám ani nekáplo. Infolinka samozřejmě hluchá, protože kdo by v noci pracoval. S vypětím všech sil (našich a našeho auta) jsme zajeli na nejbližší parkoviště kamionů. Prostě přespíme tady. 

1.den

Ráno nás probudily kapky bubnující na střechu auta. Vážně??? Asi k těm kapkám přidám pár slz. Naštěstí to byla jen krátká přeháňka. Hned vedle nás parkovali nějací spáči s podobným osudem. S porozuměním jsme se na sebe usmáli a jeli hledat další benzínku. Prostě to zkusíme znova no. 

V pohádkách je všechno do tří, že? Nám se podařilo natankovat na čtvrtý zoufalý pokus, kdy konečně druhá plechová kraksna přijala naši kartu. Tak fajn. Můžeme jet domů. Teda!!! Samozřejmě na parkoviště a hurá do hor. 

S parkovišti to bylo podobné jako s kempy. Nikde se nedalo zaparkovat. Jediné volné bylo parkoviště s obrovskou cedulí, která dost názorně vysvětlovala, že po 12ti hodinách auto odtahují. Tak se trošku poptáme okolí a internetu. Obojí nám posvětilo parkovací místo. Nějací Češi z Olomouce už tam parkují od včerejška a prý má ta cedule zatím jen zastrašující funkci. A taky už nám to bylo trošku všechno jedno, chtěli jsme už hlavně vyrazit do hor.

Sbalili jsme si naše hodně kilové krosničky, posnídali francouzskou bagetu s českou paštikou a … konečně vyrazili na pouť kolem nejvyšší hory Evropy – proti směru hodinových ručiček. 

Cesta začínala asi několika tisíci schody. Po probdělé noci jsme se na sebe s Tomem podívali asi na čtvrtém schodu – umřeme tady. Pořádně jsme se rozešli asi až po pátém kilometru, kávě a zmrzlině. Cestou jsme potkávali docela dost lidí všech možných národností – oni nás všichni předběhnou a půjdeme úplně sami.

Pro všechny byla samozřejmě zase Darinka „star“ a „ strong girl“ a „impressive girl“. Stejně jako v Dolomitech loni. Jako dobře. Jsou jí čtyři, ale NEMÁ ŽÁDNÝ BATOH! Skáče jak kamzík, zdrhá pryč a po kilometru sedí na šutru se znuděným pohledem „Kde jste?“. Zastavilo ji až vedro. To jsem až tak moc netušila, ale vedro fakt špatně snáší. Což znamenalo, že jsme pochod s ní hodně špatně snášeli my. Při stoupání do našeho dnešního nejvyššího bodu Col de Voza jsme pořád poslouchali: „Mami já na tom slunku jako fakt trpím.“ Za stálého pofňukávání jsme ale přece jen tento kopec zdolali. Světe div se, byla tam zmrzlina, studená voda a osli. Fňukání zažehnáno. Zmrzlina byla dokonce s Elsou z Ledového království, takže horské nebe. 

Zbytek cesty lemoval stín a vodopády. Z Darinky se stal Usain Bolt a opět jsme ji nemohli dohnat – to je ta lepší verze – děkuji. Doběhli jsme ji až u obrovské ledovcové řeky. Hučelo to jako blízko se vznášející vrtulník. „Ne, tady se koupat určitě nebudeš, Darinko“. Přešli jsme přes dřevěnou lávku a za chvíli se nám objevil výhled do krásného údolíčka s malebnou horskou vesničkou. Vyhlídli jsme si místo, kde bychom zhruba mohli postavit náš tarp a šli to zkusit. 

Vesnička se jmenovala Le Champel. Byla tam krásná kaplička, historická tabule (celá ve francouzštině – vyfotila jsem si ji s úmyslem domácího překladu). Místo, které jsme si vyhlídli bylo jak jinak než u krav a opuštěného horského hotelu. Krásné místo bylo přímo před hotelem, ale chtěli jsme se trochu víc schovat. Ve Francii se může kempovat až od 2000 m.n.m., a to jsme ještě nebyli. Obcházeli jsme hotel kolem dokola a hledali nejlepší místo. Při tomto hledání jsem až po pás zapadla mezi větve nějakého posekaného keře nebo stromu. Když jsem se celá podraná vyškrábala zpátky, zavelela jsem, že budeme spát před hotelem a hotovo. Je tam krásný výhled na zasněžené vrcholky – „Mami já tam chcííííí! Tam je sníh, já chci stavět sněhulákáááá“ – a krásná rovinka. 

Pro dobrý pocit jsem si ještě říkala, že se zeptám místních chatařů, kteří na nás potencionálně mohli vidět. Chytla jsem Darinku za ruku (to je dobrá výbava, už mám nachystané věty, jak je tady ten zajíček Duracell unavený a nemůžeme jít dál; sněhové vrcholky a stavění sněhuláka vynechám). Nikoho jsme ale venku neviděly. Alespoň jsme v nedaleké studánce doplnily vodu. 

Darinka na našem spacím místě objevila mateřídoušku, takže jsme si uvařili čaj, večeři a rozhodli se spát pod hvězdami. Na horách přece rosa nepadá. 

2. den

Nádherná noc, nádherné hvězdy a nádherně mokré spacáky. Tom se na mě podíval s pohledem „já jsem ti to říkal“, ale neříkal nic. Po deseti letech už mu čtu myšlenky. Nevadí, krásné horské ráno, sušíme spacáky na sluníčku, vyrážíme v devět. Máme dovolenou ne? 

Naše dnešní putování startovalo klesáním do další vesničky Les Contamines. Bylo zase horko a bylo to trochu asfaltové peklo. Nicméně po pár kilometrech jsme došli k nádherné, blankytně modré řece. Byl čas oběda a my jsme pro tento trek zvolili strategii obědového spaní. Nosítko jsem měla sice v krosně, ale bylo to přísně tajné. Samozřejmě jsme hupsli do řeky, uvařili oběd a Darinka se nádherně prospala ve stínu u bublajicí horské řeky. Vyspané dítě = spokojené dítě a to je přímo úměrné spokojeným rodičům. 

Probudil se nám zase kamzík, který nevynechal jedinou skálu. Podle mě nachodila a nastoupala mnohem víc kilometrů než my. Po chvíli jsme dokonce objevili hřiště. To samozřejmě nelze vynechat, když jdete na túru s dítětem. U hřiště byla i velká studánka, kde se Darinka s radostí a pískotem osprchovala. Své nepálské harémové kalhoty, které se rozhodla pasovat na nejlepší outdoorovou výbavu si natáhla až přes prsa, aby měla šaty. Je prostě potřeba vytěžit maximum z toho, co je k dispozici. „Až přijedeme domů, tak žeknu strejdovi Jižíkovi, aby mi ušil sukňopodprsenku s Mont Blancem“. 

K Darinčině radosti jsme po dalších pár kilometrech došli k nějakému obrovskému zábavnímu parku. (Tajně doufám, že tahle městská část už je u konce a  budeme v pořádných horách). Bylo tady mini jezírko – nádherné a průzračné a plné šlapadel k zapůjčení. Co dělají tady na té malé louži? Bez velkého překvapení jsme si museli prožít „já chci na lodičkýýýýý a proč nemůžuuuuuuu“, naštěstí to ale rychle přešlo společně se zmrzlinou. 

Tak. Teď to přijde. Musí. A taky přišlo. Čekalo nás obrovské stoupání k oficiálnímu bivaku. Aire de bivouac TMB. Pořád stoupáme kolem korýtek a studánek, vody je tady fakt hodně a z toho máme velkou radost. Stále jdeme podél krásné řeky s vodopády. I samotný bivak je u řeky, s krásným výhledem na hory. Když jsme dorazili, stálo tady už poměrně dost stanů. Bivak je zdarma, jsou tady kadibudky a hlavně ta řeka! Tom do ní okamžitě hupsnul v trenkách a sklidil potlesk od posedávajících hikerů. Už byl zase večer a poměrně chladno. I tady Darinka našla mateřídoušku. Dřepěla za malým výstupkem a sbírala, zatímco jsme stavěli stan. Dostala dva pokyny – nechodit k řece a vykouknout, když na ni zavoláme. Několikrát jsme zkusili, jestli to funguje až jsme se dočkali znuděného „co zaseeee“. Uvařili jsme Darinčinu mateřídoušku, večeři a šli spát. 

3. den

Parádní spaní. Konečně jsme docela vysoko, a tak nás čekalo chladné ráno. Darinka se vzbudila s tím, že nutně potřebuje čůrat, a tak mě nenapadlo nic lepšího, než ji vystrčit přímo před stan. Jako kdyby se v tom, po dokonání potřeby, v těch teplých merino ponožkách neprocházela, bylo by to lepší. No nic, budeme prát.  Taky jektala zubama a trochu pofňukávala, že je zima.

Navlíkli jsme na ni všechny vrstvy jen proto, abychom po půl kilometru všechno sundávali a převlékali se do kraťasů. Tyto zastávky, sotva se rozejdu úplně nenávidím. Nejlepší je, když nahodíte tu těžkou krosnu, konečně si nastavíte hůlky a vedle vás se ozve dítě, že chce jednu hůlku jako trekovou hůlku a druhou jako mikrofon (rozuměj – jednu kratší a druhou o trošku delší). Když to všechno přenastavíte, uděláte pár kroků a slyšíte „kakat“, hodíte vzteky krosnu na zem a… počítáte do deseti. Uff…

Po dvou dnech v horských vesničkách jsem se už vážně těšila na „pořádné hory“. Tento den nás čekalo několik vrcholů nad 2000 m. n. m. Konečně! 

Darinku neopouští myšlenka na sněhuláka. K mému překvapení – po několika ušlapaných kilometrech, řekách, kde jsme se zase koupali, přenádherných výhledech, které jsme viděli a pozorování ovčáckých psů nahánějících ovce, jsme opravdu přišli k místu kde, světe div se, byl v srpnu sníh. Okamžitě jsme se v něm vyváleli, postavili vysněného sněhuláka a pořádně se zkoulovali. Měla jsem z toho sněhu snad větší radost než Darinka. 

Při výstupu do sedla Col de Bonhomme ve 2329 m. n. m. jsme potkali několik oslů, tahajících věci svým vodičům. Darinka projevila lítost nad tím, kolik toho tahají a „proč si to ti lidi neberou sami, jako my?“. Je to moje holčička.

Na tomto našem vrcholu jsme udělali Darince improvizovaný přístřešek z karimatky a krosen, aby se mohla vyspat. Mezitím jsme s Tomem obdivovali krásy hor a okolních výhledů. Pár Asiatů se mě přišlo zeptat, jestli už je vidět Mt. Blanc – wow, musím už vypadat fakt zkušeně. 😀 Vidět ovšem nebyl. Musíte hoši ještě popojít.

Po šlofíčku jsme vyrazili k Refuge de la Croix du Bonhomme. Chtěli jsme jít ještě 5km minimálně, ale když jsme u chaty objevili „neoficiálně oficiální“ bivak s neuvěřitelným výhledem a hýkajícími osly. Rozhodli jsme se, že dnešek bude odpočinkovější a rozbili náš tábor tady. U chaty byl opět zdroj vody. V chatě i zdroj elektřiny, ale všechny zásuvky byly obsazené. 

Po milionu fotek s osly i bez jsme uvařili naše další Adventure menu a Darinka prohlásila, že bude spát jak dudek. Výborně. 

4. den

Naše dítě je ranní ptáče. V horách je to obrovská výhoda, protože nikdy nezmeškáte východ slunce. A tady teda byl! Nádherný východ slunce zpoza monumentálních hor. A ještě ke všemu suchý stan – měla jsem pravdu, vysoko v horách prostě rosa není! Vůbec se nám nechtělo jít dolů z tohoto krásného místa, a tak jsme se rozhodli, že to vezmeme alternativní trasou TMB přes sedlo Col des Fours. Je kousek od nás ve výšce 2665 m. n. m. a tím pádem i nejvyšší bod celé trasy. Zase jsme museli zastavit po pár metrech. Teď za to nemohla Darinka, ale Tom, který potřeboval nutně využít krásy místních kadibudek. 

Šly jsme s Darinkou pomalu nahoru, obdivovaly jsme výhledy a hledaly zajímavé kamínky. Darinka našla nádherný kámen ve tvaru srdíčka, fakt se povedl. Tom nás po chvíli došel se slovy, že je idiot a vracel se zpátky. Zapomněl tam kšiltovku. My prostě dneska neodejdeme. Jak jsme tak zase čekaly, sundávala si Darinka své ranní vrstvy oblečení, takže bychom mohli zase chvilku jít a nezastavovat po pár metrech. 

Šli jsme opravdu jen chvilku, bohužel dostatečně dlouhou chvilku, abychom poodešli od místa, kde Darinka pravděpodobně nechala ten srdíčkový šutr. Vracet se rozhodně nikdo z nás nechtěl, už jsme byli skoro nahoře. Dneska bude asi takový chvilkový den – bylo mi jí líto, ale zas jen chvilku. Tak velkou scénu už jsem dlouho nezažila.

Při doprovodném pláči a řevu jsme pokračovali dál a snažili se udržet poslední zbytky nervů. Naštěstí se objevilo velké sněhové pole a taky!!! První pořádný výhled na Mont Blanc. Všechny chmury byly zahnány, protože dělat v srpnu sněhuláky a andělíčky je prostě boží. Srdíčko si nakonec vymodelovala ze sněhu, ale i tak ji ten ztracený kámen pořád mrzel. „Doufám, že ho najde nějaká jiná holčička a bude mít radost“. Už je to zase miláček. V sedle jsme potkali nějaké Asiaty v mačkách. Doufám, že jsou jenom přeopatrní, protože mačky jsme si fakt s sebou nebrali. Pomalu jsme začali scházet dolů. 

Šli jsme nádhernými, rozkvetlými loukami a brodili se všudypřítomnými vodopády. Na jednom krásném místě s výhledem na kamzíky a sviště jsme si udělali kávičku, Darinka dostala svou vysněnou horalku a všechno bylo zalité sluncem. Pod kopcem jsme potkali krávy, Darinka je s respektem obcházela.

U řeky jsme si chtěli dát naši obědovo-spánkovou pauzu. Za obletování hovad jsme vytvořili Darince improvizovaný přístřešek. Už ta hovada značila, že začíná být něco špatně. Nachystala jsem jídlo a Tom dal vařit vodu. Teda… Nedal. Nefunguje nám vařič. Malinko jsem začala panikařit, ale otázku „co budeme dělat?“ jsem fakt pokládat neměla. Tom mi s ledovým klidem oznámil, že pojedeme domů. Bez vařiče přece nemůžeme pokračovat že!?!?! Teď jsem pro změnu chtěla dělat scénu já. Ale spolkla jsem ji, protože jsme uslyšeli několik bouřkových hromů.

Rychle jsme všechno sbalili. Asi kilometr od našeho místa s hovady byla horská chata Refuge des Mottets. Zatímco jsem Darince objednávala palačinky (ať se nají aspoň to dítě), Tom rozchodil vařič. Velká úleva. Přemýšlela jsem, jestli dělat tu scénu, ale měla jsem hlad a rozhodla jsem se, že počkám po obědě. Darinku jsme uložili do stínu pod stůl a mezitím dobíjeli v chatě powerbanku. Na nástěnce jim tam visela předpověď počasí. Byl tady nulový signál a to, co jsme viděli se nám vůbec nelíbilo, samé mráčky, kapky a blesky. Musíme utéct do té Itálie. 

Po obědové pouze jsme se tedy vydali dál. Čekalo nás stoupáníčko ke hranici. Darinka byla nějaká nemotivovaná. Jásala sice u koz, které okupovaly místní skálu, obdivovala psy, kteří je hlídali a dokonce se opodál pásl bílý kůň, úplný Jurášek. Nicméně bylo horko a stoupali jsme do kopce. Museli jsme s Tomem vymýšlet motivační příběhy o horalce, která nám požírá všechny ostatní dobroty v krosně a až bude kulatá a vypasená, může si ji na vrcholu sníst. Kupodivu to zabralo a za chvíli před námi hopsal náš malý kamzík a volal „chyť si měěěěěě“.

S hlavou jak balón po těchto příbězích jsme nakonec vyběhli k italské hranici v sedle Col de la Seigne 2516 m. n. m. Našli jsme tady nádherou mohylu s obrázkem Dalajlámy a tibetskými modlitebními vlaječkami. Nádherné místo, ale hodně tady foukalo, takže jsme rychle šli dál. Dál ke svištím rodinkám. Darinka běhala od nory k noře, jakoby neměla v nohách už asi 15 km. 

Z ničeho nic se před námi objevila chata La Casermetta. Nebyla v žádné naší mapě a vypadala nově. Nicméně bylo zavřeno. To nám ale nevadilo, protože my už jsme potřebovali najít nějaké spací místo. To jsme objevili pod kopcem u řeky. Vytvořilo se tady malé stanové městečko asi o třech stanech, a tak jsme se přidali. Kempování u řeky miluju. Člověk si vypere, vykoupe se (s velkým sebezapřením jsem tam vlezla taky, dokonce dvakrát, i s hlavou), bylo to neuvěřitelně ledové, ale když tam vlezl Tom, tak já přece musím taky. Vylézt z té ledové řeky byl ale úplně skvělý pocit, dneska se nám bude době spát. 

5. den

V noci asi třikrát pršelo, ale k mé velké radosti jsme balili úplně suchý stan. Paráda. Já prostě nemám ráda balení mokrých věcí. Jediné mokré věci, které jsme měli, byly ty vyprané z řeky. Jedinou věc, kterou jsme totiž doma zapomněli byla šňůra, špagát, jakýkoliv provázek. Obyčejně máme plnou krosnu takových věcí, ale teď… Nula… Zatímco Darinka pozorovala houf do sebe zamotaných chlupatých housenek a pořád volala „pojď se podíííívááát, to je fakt zajímavéééé, to se ti bude lííbíííít a pojď to vyfotííít…“, jsem rozvěšela její kalhotky a ponožky na moji krosnu a naše věci zmuchlala do igelitového pytlíku. Fuj. Snad se to povede vysušit později. 

Housenky jsem samozřejmě vyfotila, opravdu to zajímavé bylo, a šli jsme. 

Asi po kilometru jsme objevili chatu, kde bylo možné doplnit vodu, a po menších námitkách zdejších Italů, že právě vytírají, nám udělali i kávu. Cestou k chatě si Darinka nabrala do bot vodu v jedné z říček, kterými jsme se brodili, takže zároveň sušíme i její boty a ona dál pokračuje v gumákách (jo, fakt s sebou neseme gumáky a osvědčilo se nám to už nesčetněkrát). 

Po poklidném rozjezdu po rovince kolem nádherných jezer a potůčků, ve kterých Darinka zkoušela nepromokavost gumáků se před námi objevil další kopec na výstup. Cestou nahoru jsme viděli zase hodně svišťů a hodně nor, takže nám cesta utíkala rychle. Darinka pořád dokola zpívala „svišti na golfovým hřišti“ – díky Tome, že jsi ji to naučil,  a skákala od skály ke skále. 

Když jsme vylezli na hřeben, hodně foukalo. Objevili jsme malou skalku, za kterou jsme se chtěli schovat v naději na bezvětří a Darinčin spánek. Bezvětří tam úplně nebylo a Tom chtěl jít dál. Darinka už ale byla fakt unavená  a po malé hádce jsme zůstali. Udělali jsme jí závětří z karimatek a krosen a na trávě sušili vyprané věci. Samozřejmě byly všude úplně nádherné výhledy, takže jsem zase dělala milion fotek (až budu dřepět doma ve Zlíně, budu se mít čím kochat). 

Když se Darinka vyspala, pokračovali jsme dál. Samozřejmě jsme objevili tisíc lepších míst na obědový kemping, včetně nádherného místa u malého jezírka, kde by se dalo i koupat. Škoda. 

Po pár kilometrech nám začalo trochu pršet, ale mohli jsme se schovat v další chatě. Dobili jsme si tady elektroniku, Darinka si nedala horkou čokoládu (byla příliš horká, nevadí, dala jsem si já). Zjistila jsem, že noc by stála 36 euro na osobu. No… Byli jsme v obrovském ski areálu, bylo už asi pět hodin večer, ale určitě zase najdeme nějaké místo, kde budeme spát. 

Našli jsme. Po trochu úmorném klesání asi 4 kilometry, kdy Darinka prohlašovala, že ji bolí takové ty čárky a obloučky nad kolínky, jsme našli místo pod sjezdovkou. Když jsme začali stavět tarp, našli jsme nějaký cizí kolík, takže už tu před námi asi někdo nocoval. Místo bylo zase u řeky, takže jsme se mohli v klidu umýt a těšili jsme se do spacáku. 

I po docela náročných dnešních výstupech a sestupech jsme ale prostě nemohli usnout. Dokonce i Darinka usnula až v deset. 

6. den

Stan byl postavený na kompletně rovném místě, přesto jsme vůbec nespali. Teda my s Tomem. Darinka se vzbudila ve vynikající náladě s výkřikem JÁ-CHCI-VA-FLE. 

Dnes nás čekalo město Courmayer. Včera jsme počítali zásoby a v duchu Cimrmana „krát dvě to mělo bejt“, nám chyběla nějaká vegetariánská jídla pro mě. Nojo, myslela jsem prostě na ty moje chudáčky, ať mají co jíst a svoje jídlo jsem nějak nedopočítala. 

Nejprve jsme prošli malebnou vesničkou Dolonne a pak následoval Courmayer, čerstvé pečivo a pizza. Wow. Doplnili jsme i moje zásoby jídla a vyšli na cestu do Mordoru. Teda.. K Rifugiu Georgio Bertone. Znamenalo to vystoupat asi 750 výškových metrů za tři kilometry. Všichni kolemjdoucí se usmívali na Darinku a dělali obdivné grimasy. My s Tomem jsem jen funěli a občas zvládli udýchané „thank you“ nebo „yes, she´s strong“. Když jsme se konečně vyškrábali na ten kopec, naskytly se nám samozřejmě úchvatné výhledy a Darinka okamžitě usnula na lavičce u rifugia. Spala asi hodinu a jakmile se probudila, chtěla slíbenou klobásu v rajčatové omáčce. Milý Ital nám s úsměvem vysvětlil, že „kitchen is closed“. Darinka skoro začala plakat. Asi za minutu se ale vrátil a řekl, že Darince ji ještě udělají, porotože je „little warrior“. Paráda. Skvělá nálada je zpátky. 

Pokračovali jsme dál do hor. Pořád jsem fotila krásné výhledy, motýly na kytkách, Darinku na skále, Darinku se šutrem a milion dalších. Najednou se před námi objevilo nádherné místo s výhledem na Mont Blanc. Už byl večer, a tak jsme k tomu místu slezli. Bylo tam asi milion komárů a… kravinců. Kravince jsme odházeli – Tom vypadal v jednu chvíli jako pizza boy, ale zakázal mi fotit ho s kravincem na klacku. Komáry vyhnal déšť. Začalo fakt hodně pršet, takže jsme postavili stan rychlostí support teamu formule jedna. Přes vrchol Mont Blancu byl mrak. Doufala jsem, že do rána odejde a budeme mít nejlepší výhled ze všech. I když mezi kravincema. 🙂 Tentokrát jsme za déšť byli vážně vděční. Ti komáři by nás asi sežrali za živa. 

… pokračování přístě !